Někdy se hovoří, a to nejen u nás, o slabé a neschopné vládě. Ale aby vláda mohla někomu smysluplně vládnout musí mít komu. Zjednodušené se dá říci jaký stát taková vláda.
Tedy slabý stát slabá vláda, a naopak silný stát silná vláda. Platí ovšem také, že silná vláda může přetvořit slabý stát ve silný. A když už jsme u těch zjednodušeních, tak se asi platí, že silný stát je takový, který má dostatek prostředků, aby mohl aktivně a pozitivně ovlivňovat vývoj v dané společnosti. To by mu měla zajistit zejména příjmová stránka státního rozpočtu. Pokud se takové příjmy dají získat převážně snížením důchodů anebo prostřednictvím spotřebních daní a DPH zdaněním těch nejchudších, tak to je znakem slabého státu.
Od druhé světové války došlo u nás ke dvěma extrémům. Prvním byl bezprostředně po válce rozsah znárodnění, kdy se znárodnilo prakticky úplně všechno včetně nejmenších živnostníků. Druhým byl po roce 1989 opačný proces, kdy se právě naopak, zprivatizovalo skoro všechno, a ještě za účasti zahraničního kapitálu. Uplatňovaly se teorie, že stát nemá do ničeho mluvit, že ničemu nerozumí a že o všem má rozhodovat neviditelná ruka trhu. Oba extrémy měly negativní důsledky.
Podíváme-li se do západní Evropy tak můžeme vidět typické vlny privatizace a zestátňování, která se někdy i pravidelně střídaly. Tamní zkušenosti, jakož i z celé Evropské unie i USA ukazují, že znárodnění se provádí zejména odkoupením podílu a navýšením kapitálu. Může být trvalé neb dočasné, řešit hospodářské problémy důležitých společností, zabraňovat získání většinového podílu ze zahraničí, přispívat k řešení nouzového stavu a vůbec posilovat suverenitu země a akceschopnost vlády.
Jako příklad se někdy uvádí USA, kde vláda po finanční bouři 2008 skoupila americké automobilky, vyhodila management, situaci aspoň trochu zlepšila, a pak akcie stále se ztrátou prodala. V Evropské unii v posledních letech byla buď znárodněna anebo se o to vážně uvažovalo celá řada firem. Namátkou lze jmenovat například ve Francii Électricité de France a loděnice STX. V Německu plynárenskou společnost Uniper. V Itálii leteckou společnosti Alitalia. Maďarsko jednalo o znárodnění řady firem, které byly v minulosti privatizovány. Někdy je tak snaha řešit problémy bank. Například v Nizozemí banky a pojišťovny SNS Real, v Irsku Anglo Irish Bank, v Rakousku Österreichische Volksbanken. Ve Španělsku vláda přebrala kvůli koronaviru soukromá zdravotnická zařízení.
I u nás se objevují názory, které na jedné straně směřují k rozšíření privatizace, například se objevují snahy o privatizaci Budvaru, Českých drah, České pošty. Na straně druhé se objevují požadavky na zestátnění například vodárenských podniků včetně vodovodů a kanalizací, větrných elektráren, bytů OKD, ČSA. Největší pozornost je věnována zestátnění ČEZu vykoupením 30 % akcií, které drží soukromí vlastníci. Cílem této akce může být mimo jiné i rychlé a razantní snížení cen elektrické energie mírně nad úroveň výrobních nákladů. Stát tady prosadil rozdělení mezi vlastníky téměř celého loňského zisku firmy ve výši 78 miliard korun a vyplacení rekordní dividendy ve výši 145 korun na akcii, Stát, který ovládá 70 procent tak tím získá do rozpočtu nemalou sumu ve výši 54 miliard korun.
Ukazuje se, že možnosti zestátnění například odkoupením podílu, navýšením kapitálu apod. je třeba vážně zvažovat jako jednu z možností řešení případného krizového stavu a posílení síly země i v České republice. A lze se se přitom nechat inspirovat příklady z USA a Evropské unie. Na druhé straně by měly v rukou státu zůstat důležité strategické firmy a i ty, které mají svou významnou historii a světovou proslulost, jakož i národní a kulturní památky. Když si dáte někde v cizině, třeba v nějaké zapadlé vesničce, Budvar a je na něm napsáno: Owned by the Czech Republic, tak vás to jistě u srdce zahřeje a potěší, že ještě vůbec něco vlastníme. Vždyť i památné místo české historie horu Říp vlastní jakási Američanka, která se přivdala k Lobkowiczům.
