21.srpen a podíl Německa

V souvislosti se vzpomínkami na 21. srpen 1968 se zdá jako by se zapomínalo jakou úlohu v okupaci sehrálo Německo, respektive Německá demokratická republika. Tady nešlo jen o vojenskou akci o síle 35 tisíc vojáků, ale i o celkovou

Hlavní kritika československého obrodného procesu šedesátých let nepřicházela ani tak ze strany Sovětského svazu, ale především z Německé demokratické republiky a Polska.  Walter Ulbricht, šéf východoněmecké komunistické strany a prezident východního Německa, byl prvý, kdo se nekompromisně postavil proti Dubčekovi a vyčítal Brežněvovi vinu za Novotného odstoupení.  Obvinil Brežněva z podílu na kritické situaci v Československu.  Měl mu dále prý říci, že nehodlá nečinně přihlížet k přípravě kontrarevoluce v Praze.

          Tady je třeba vidět, že vliv Ulbrichta nebyl v žádném případě zanedbatelný, vyplývalo to jednak z významu Německa i z toho, že v minulosti byl právě Ulbricht úspěšný svými tlaky na odstranění Chruščova. Ten se u některých socialistických zemí nedočkal porozumění, hlavně ne ve východním Německu, kde v řadě otázek existoval proti Moskvě velmi pevný postoj. Například politika spolupráce s Jugoslávií byla ostře kritizována. Ulbricht vyslovoval nelibost s kritikou Stalina a zastával názor, že Stalina a Lenina a jejich činnost nepřísluší hodnotit jen sovětským komunistům. Kritika Stalina byla často, a to nejen ve východním Německu, chápána jako kritika celého sytému, ohrožení jeho existence a ohrožení pozic lidí. Hlavním předmětem kritiky z německé strany byla sovětská kulturní fronta, na několika případech třeba Solženicyna se dokládalo, že ze SSSR se prosazuje ideologická diverze do ostatních socialistických zemí a předcházela i krvavým událostem v Budapešti. Ulbricht prohlásil, že něco podobného se v NDR nemůže stát, že pevné postavení německé komunistické strany vyplývá z ignorování požadavku Chruščova, aby byl po XX. sjezdu ostře kritizován Stalin. Tady našel pochopení u sovětských generálů, kteří Chruščova obviňovali, že dal pokyn k vojenskému zásahu v Maďarsku příliš pozdě, vytýkali mu jeho nerozhodnost. Antonín Novotný ve svých vzpomínkách uvádí, že když se ptal generála Jakubovského, proč zasáhli do bojů v Maďarsku tak pozdě, když stejně neměli na vybranou, tak mu odpověděl: „To dělá ta naše prokletá disciplinovanost. Ještě pár hodin a šli bychom do toho i bez pokynu ÚV KSSS.“ To svědčí o tom, že vedoucí politická strana a političtí představitelé státu nemusí vždy rozhodovat. Tady byla rozhodující armáda. To právě věděl i Ulbricht a za účelem tlaku na vojenský zásah v Československu se spojil s maršály Sovětského svazu, protože prý část vedení sovětské komunistické strany považoval za revizionistické, působil na nejednotnost širšího sovětského velení. Liberálnější sovětští představitele se mohli obávat, že i v tomto případě by mohl být úspěšný a mohli by skončit stejně jako Chruščov. A to i proto, že samu výměnu Novotného chápala skupina jestřábů v Moskvě jako svou prohru a rychlý rozvoj demokratického hnutí kladla tato skupina za vinu právě především Brežněvovi.

Těmito několika poznámkami jsem jenom chtěl ukázat, že vojenskou intervenci ovlivnila celá řada faktorů, na které bychom neměli zapomínat.