Babinec

    Jitka se dívá do zrcadla, do očí, které kdysi byly nádherně hnědé. Všichni jí je záviděli. No a pochopitelně velká prsa. Tenkrát se za ně styděla, říkala to všem. Když slyšela – ty, koukni na ty kozy –

podvědomě se shrbila a nejradši by zmizela z povrchu zemského. A při volejbale nosila podprsenky se širokými ramínky, na to stahovací tílko a stejně jí neušly poznámky:

 „ Teda ta bude potřebovat batoh, aby nepřepadla.“

To už snad ani není pravda, uteklo hodně vody….

Byly s Pavlou nejlepší kamarádky. Když se potkaly na střední škole, věděly, že si budou rozumět. Byl to takový ten okamžik, ve kterém se to najednou pozná, tušíte, že máte před sebou člověka, kterému můžete říct všechno.

A tak se dohodly, že zorganizují setkání bývalých hráček. Bylo to skvělé. Jako za mlada. Přišla ještě Vanda, Dana a Šárka. Probraly, co se dalo. Chlapy, turnaje, rodiny, jako by ta léta, kdy se neviděly, vůbec neexistovala.

„Vando, co brácha, ten už má určitě z dcery modelku. Je hezká po něm, ne,“ zahlaholila Šárka.

Vanda se jakoby zarazila a pak vyhýbavě odpověděla. „No, to ne, ale nakročíno má.“

 Vanda …. tak ukecaná a přesto uzavřená. Dlouhé vlasy měla pořád černé, štíhlá, i když trochu přibrala, říkala si Jitka.  Žádná z nich netušila, že její starší brácha, kterého všechny chtěly (a on ani jednu), kluk s obrovským talentem, inteligencí a nakonec i zvláštním kouzlem, zbil svoji manželku, až potratila.

Šárka pochopila, že něco není v pořádku a snažila se zachránit situaci:

 „ Stejně nás nechtěl a já se dobře vdala… Holky, ten muj je fakt magor, představte si, že obchází všechny supermarkety a vyhledává slevy.  A načesává si přehazku přes pleš a vepředu si udělá takovou vlnku hřebenem.“

 Vyprskly smíchy.

 „ A on už je důchodce?“ „ Jo, šel do předčasnýho a teď doma otravuje.“

 Šárka byla vždycky bavič. Dokázala odlehčit situaci, když se zdálo, že by další pokračování konverzace mohlo vést ke katastrofě. Nikdy nebyla moc hezká, měla i smůlu na kluky, ale jakoby jí to nikdy nevadilo. Vdala se poslední a ten její byl opravdu dobrák. Toleroval Šárce prostě všechno.

 „Jirka předloni umřel,“ pípla Dana. Pokaždé, jakoby se bála něco o sobě říct.

„Neblázni, vždyť vypadal tak dobře.“ „No to jo, ale pak to šlo rychle.“

 Bylo jasné, že o tom moc nechce mluvit.

Jitka s Pavlou se na sebe podívaly a tajně se koply pod stolem. Do prčic, Dana je z nich nejmladší a teď tohle. Jitka ji v duchu viděla, jak vybírá v pádu míč, který byl pro ostatní ztracený. Na hřišti působila jako dračice, mimo hřiště – tichá myška.

Mám to říct nebo ne, rozhodovala se Jitka. Jakoby se chtěla něčím blýsknout, ale nechtěla, aby to vypadalo trapně. V práci nic moc, věděla, že by se holky vyptávaly na to, jak se dostala k tak dobrému místu. Dělá asistentku v právní kanceláři. U svého manžela. Bála se řečí – jak to můžeš s ním vydržet ještě v práci, mě to stačí doma - i odsuzování, ostatně Pavla jí řekla vždycky všechno na rovinu. Tak, jak si to myslela.

 Ačkoliv Pavla zvažovala, zda vyrukuje se svým kostlivcem ve skříni. Její syn, o kterém si myslela, že bude doktorem, odešel z domova v 18 letech a dodnes o něm nemá žádné zprávy. Řeknu jim to, řeknu, umiňovala si Pavla, třeba se mi uleví. Řekla to. Holky na ni vyvalily oči.

 „Ty kráso, a zkoušela jsi na Facebooku?“ „ Jo, skoro všechno. Neozývá se.“

Pavla měla na krajíčku a už skoro litovala, že se do toho pouštěla. Stačilo, kolik výčitek si vyslechla doma. „Můžeš za to, odešel kvůli tobě, furt jsi ho tlačila na tu medicínu, vyčítal manžel.

„Holky, tak si teda v tom babinci užijeme. Jedem příští víkend na kolo,“ navrhla Jitka. Všechny nadšeně souhlasily. Občas pěší výlet, občas kolo a pak babí slet, jak tomu říkaly. Ale byly pořád holky, i když už jim táhlo na 60.

Chodily na koncerty, do kina, a většina velkých problémů se zdála menších. Probíraly knížky a debatovaly o politice. A jak diskutovaly, Pavla navrhla.

 „Holky, pojďte si slíbit, že uděláme takovou smlouvu. Nechceme umřít někdy v nemocnici a bezmocný, aby se o nás někdo musel starat. Uděláme takový pořadí a vždycky nějak té, která to bude potřebovat, pomůžeme umřít.“

„ No ale jak to chceš udělat?“

„ To už nějak vymyslíme,“ básnila Pavla. „Já prostě nechci bejt někomu na obtíž a kdoví, jestli budu mít dost peněz na nějakou lepší péči, no a stejně to tak nechci.“

 „ Jenže, až to nastane, nebudeš schopná rozhodnout, jestli to chceš, nebo ne,“ namítla Jitka.“

„Hele, nechte toho, to jsou fakt blbý kecy.“ Naštvala se Dana. „Tak jo, ještě jsme dost živý, ne?“ Od ní by holky tak překvapivou reakci nečekaly.

Na tohle si Jitka moc dobře vzpomínala. I když už jí bylo přes 80. Život je prostě takový. Dana s Šárkou zemřely náhle. Překvapivě ve stejném roce, vždycky spolu tak trochu víc kamarádily, říkala si Jitka. Jakoby to bylo nějak lepší…

Vanda byla nemocná, ale děti si ji odvezly na druhý konec republiky. Jitka s Pavlou ani nevěděly pořádně kam.

A teď tu Jitka sedí v Domově pro seniory a dívá se na to, co zbylo z její nejlepší kamarádky. Na posteli není skoro vidět, jak je hubená. Když se na Jitku podívá, jakoby se dívala na druhý břeh. Sakra, proč já jsem ta poslední…Co spolu nakecaly a teď z Pavly vypadne jen pár zvuků. Demence jí zatemnila mozek. Co jsme si slíbily…Jitka drží v ruce skleničku s léky, tak to přece Pavla chtěla, tak by to určitě chtěla! Přesvědčuje se.  Hučí jí v hlavě, potí se jí ruce. Udělám to, tohle není život. Do pokoje nakukuje ošetřovatelka: „Všechno v pořádku?“ „Jistě,“ honem odpoví Jitka.

Vyndá skleničku, nasype si prášky do hrsti a připraví skleničku s vodou.  Vezme Pavle hlavu do dlaní. Ta, jakoby cítila, že se děje něco, co nemá být, najednou se sama otočí k Jitce a zcela zřetelně řekne: „Já chci domů.“

Jitka pláče. Nad stářím, nad bezmocí i nad nesplněným slibem. Pak jde na záchod a obsah skleničky spláchne.