Pokušení

Stoupající ceny benzínu, ale vlastně všeho, mě tak trochu donutily jezdit častěji MHDéčkem. Je to v podstatě i pohodlnější.

 Žádné vyjíždění z garáže (musím couvat, což mi moc nejde a nemám couvací kameru), parkování, které je noční můrou zejména pro obyvatele Českých Budějovic, ale asi nejen pro ně. Nakonec, rozhovory v MHD dokreslují stav naší společnosti. Mnohokrát jsou velmi zajímavé.

 Už bylo k večeru, trolejbus poloprázdný. Přede mě si sedl prošedivělý pán, takový ten módně oblečený, interesantní, příjemně navoněný. Téměř dokonalý střih vlasů. Až na jednu chybičku. Vzadu na temeni mu stála čupřina a nebylo to typem účesu. Prostě přeležené. Já to mívám také, ale ještě umocněné tím, že se mi zvláště po ránu vytváří vzadu na hlavě placaté kolečko a pokud jsou mé barvené vlasy trochu odrostlé, je to bílé kolečko v hnědém poli. Prostě takový větrník. Pán měl jen malý větrníček. Najednou se mi zachtělo to udělat. Sáhnout mu na tu čupřinu a zkusit zarovnat tu nepravidelnost. Určitě se nedíval druhým zrcátkem, jak vypadá jeho účes zezadu. Naplivnout a zatočit, říká jedna známá kadeřnice…Copak by na to asi pan Dokonalý říkal? Nechápavě by se otočil. Mohla bych dělat jako že nic. Nebo se na něj mile usmát: „Máte větrník a nevypadá to dobře.“ „Starejte se, jestli vy nemáte větrník (bohužel mám). Nebo – potřebujete něco, mladá paní? Jo, ta mladá paní by se mi líbila. Zasnila jsem se. Mohla bych reagovat: „Chtěla jsem vám upravit již tak dokonalý střih.“

A pak jsem se z představ vrátila do reality a – udělala to. Cvrnkla jsem mu do té ježatiny. Vlasy se moc nepohnuly a on také ne. Copak? Že by to necítil? Tak znova. Teď už jsem opravdu znatelně rozkývala zježené vlasy.  Otočil se a já mu konečně pohlédla do obličeje. Tvářil se trochu naštvaně. „Chcete něco, dámo?“ To, dámo, bylo pronesené trochu výhružně.“ Máte na vlasech nějaké smetí,“ špitla jsem. Najednou mě ta rozvernost opustila. Zavrtěl hlavou ve smyslu – ty jsi fakt praštěná – a otočil se zpět. No nic, tak se to nepovedlo. A to jsem mu chtěla říct, že vypadá jako Richard Gere. Tak má smůlu a větrník na hlavě.

Příští stanici jsem vystoupila a ve dveřích jsem se ještě ohlédla. Zíral na mě. „Nashle a polepšete se,“ řekla jsem schválně docela nahlas.