Mnoho bylin je spojováno se svátkem letního slunovratu a s tajemnou svatojánskou nocí. Žádná z nich ale nevládne v legendách takovou magickou silou, jako kapradina. Kapraď samec, nejrozšířenější druh čeledi kapraďovitých, nalezneme v našich lesích běžně. Přesto na mně vždy působila zvláštním dojmem. Vzdálená, tajemná, neuchopitelná, tak odlišná svým tvarem i vyzařováním. Nikdy jsem ji neutrhla, proč taky? Jakoby patřila spíše lesním skřítkům, než lidem.
Jedinou "legendu", kterou jsem byla s to vypátrat, je pohádka Zlaté kapradí od Jana Drdy.
V ní ovčáku Mikešovi spadne zlaté semínko kapradí do dřeváků, když v lese hledá ztracenou ovci. Je malinké, jako makové. Přinese mu štěstí ve všem, co bude dělat, mimo jiné i nezranitelnost v boji. To se však nelíbí lesním žínkám, které semeno chtějí pro sebe. Jedna z nich se za ovčákem vypraví, aby semeno získala zpět, ale zamiluje se do něho a stane se jeho ženou. Semínko mu zašije do límce košile, aby ho stále hránilo. Zakrátko je však Mikeš naverbován na vojnu s Turky. Pod ochranou semínka trefí zpátky domů, ale je to láska k lesní žínce, nikoli kouzlo zlatého kapradí, která je oba svede zase dohromady. Pohádka byla dramaticky zfilmována v roce 1963, v hlavní roli s Vítem Olmerem, nejspíš jste ji sami viděli.
„Staří praví, že kapradí nenese žádného semene, avšak bedlivější zpytatelé věcí přírodních staví se tomu na odpor a tvrdí, že kapradí má semeno vespod na listu, avšak tak drobné, že se dá sotva poznati, a to sbírají na papír nebo list diviznový podložený pod kapradím koncem měsíce června, a pak naleznou na povrchu podloženého listu drobné semínko podobné makovému.“ Píše Mathioli.
Vážně nevím, jestli je semínko kapradiny podobné semínku makovému, zvažuji možnost jít se na něj letos o svatojánské noci podívat. Moderní biologie hovoří pouze o výtrusech, neboli spórách, okem neviditelných.
Na jiném místě svého Herbáře neboli bylináře si ostatně i Mathioli všímá, že: „…v květnu bývá (kapradí) skropeno na rubu malými, mnohými, okrouhlými skvrnami. Toto skropení čili ryšavé chmýříčko po dozrání prší dolů jako mouka nebo prášek.
Jedná se o učebnicový příklad tajnosnubnosti, termínu pocházejícího od slavného botanika C. Linného. Také on hledal květ kapradí. U všech rostlin správně předpokládal pohlavní orgány, rozuměj tyčinky, pestíky, prostě květy, avšak ne u všech je byl schopen identifikovat. Kromě kapradin ani u přesliček, plavuní apod. Snoubili se mu jaksi tajně. Shodou okolností největší rozmach jmenovaných rostlin datujeme do prvohor, zejména devonu a karbonu. Tehdy dosahovaly kapradiny výšky pěti metrů a přesličky, jak víme z filmu Cesta do pravěku, tvořily souvislé lesní porosty.
Oproti tomu výrazně kvetoucí rostliny, kterým Linné důvěrně přezdíval jevosnubné, neboť své půvabné pohlavní orgány v podobě květů hrdě nastavovaly slunci, se dočkaly svého triumfálního vývoje teprve ve třetihorách. Domnívám se tedy, že rostliny tajnosnubné, tzv. výtrusné, představují původnější formu pohlavnosti rostlin. Linné myslel, že semena netvoří, avšak moderní botanika jejich „semena“ přece jen identifikovala a nazvala je výtrusy, neboli spórami. Okem nejsou prakticky viditelné. Výtrusnice, ve kterých vznikají, nalezneme na spodu listů, podobné oválným hnědým mšicím. Z botanického hlediska je tedy květ kapradí a ještě k tomu zlatý, snad jen polovědomým marným snem.
Přesně o půlnoci, na svátek svatého Jana Křtitele, tedy z 23. na 24. června, se osudem vyvolenému člověku mohl na kapradině zjevit kouzelný zlatý květ. Říkalo se mu také Janův květ.
Jasně žlutě zářil. Pokud se dotyčný nevylekal, když ho nalezl, mohl díky němu nahlédnout do budoucnosti, nalézt skrytý poklad, být šťastný a bohatý až do konce života. Tyrolští rolníci věřili, že květ kapradiny pomáhá vynést zahrabané zlato na povrch.
Obdobnou mocí vládlo také semeno kapradiny, dozrávající přesně mezi půlnocí a jednou hodinou o svatojánské noci. Když dozrálo, spadlo hned na zem a zmizelo. Mělo moc učinit člověka neviditelným, jako bylo ono samo, a ochránit ho před veškerou zlou mocí. Nadpřirozené bytosti jej však bedlivě střeží. Nepodařilo se mi zjistit, jestli ho sami k něčemu potřebují, nebo jen dohlížejí, aby se nedostal do nesprávných rukou.
Kapradí, prastará prvohorní rostlina, stojí na prahu mezi dvěma světy. Je rostlinou přechodu - tajemnou moc získává v době letního (ale prý i zimního) slunovratu, v půlnoční hodině, kdy se láme běh roku i noci.
Ve Štýrsku se říkalo, že utrhne-li člověk o štědrovečerní noci květ kapradiny, může přimět ďábla, aby mu přinesl pytel peněz. Pouze dva dny v roce jsou vymezeny k trhání bájného květu kapradiny - oba slunovraty.
Zřetelně nám vystupuje spojení Slunce, zlata a kapradiny.
Tuto domněnku výmluvně potvrzuje půvabná německá pohádka o lovci, který prý získal květ kapradiny tím, že v den svatého Jana vystřelil do slunce.
„Spadly tři kapky krve, které chytil do bílého šátku, a ony se hned proměnily v květ kapradiny. Krví je tu samozřejmě míněna krev slunce, z něhož květ kapradiny přímo pochází. Můžeme tedy považovat za pravděpodobné, že květ kapradiny je zlatý díky víře, že je emanací zlatého ohně slunce.“
(J. Frazer, Zlatá ratolest.)
Anthroposofie, duchovní věda rakouského filosofa R. Steinera, říká, že v čase slunovratů se tajemnou mocí archanděla Uriela tajně snáší na zemi kosmické zlato.
Nevím, co to znamená, ani jak by mohl takový zlatý květ vypadat.
Znám jen podobu rostliny, které byl jednou provždy přisouzen, snad proto, že sama žádný nemá. Na jednom centrálním stonku vyrůstají další kopie celého listu a na nich zase další maličké napodobeniny celého „vějíře“. Botanicky se tomu říká „několikrát zpeřené listy“. Řekla bych, že dohromady třikrát. Podle některých pramenů její list symbolizuje mystický žebřík. Učí nás mnoho o řádu věcí, ve kterém každá jednotlivost je zároveň kopií i součástí celku. Ze spirály energie se život rozvíjí do dokonalého řádu, zcela prost veškerého chaosu. Jako fraktál. Takovou pravdu by jistě stála zato vytepat ze zlata. Tak ke mně promluvila moudrá kapradina a dostupná literatura o ní.
Lidově se kapradině říká čarodějnický kořen, čertovo peří, paví peří, peruník, papratina, čertovo žebro, hadí žebro, svatojánský jazyk, mužíčkovy šaty… co se týče spojení kapradí s hady, je prý jejich útočištěm. Had se stal totemovým zvířetem kapradiny. Sám její list, než se postupně rozvine, má tvar spirály, spojovaný rovněž s hadím tělem a energií. Mladé listy tak připomínají také biskupské berly, hustě porostlé blanitými hnědými šupinami. Zpočátku přirůstá rychleji spodní část listu, zatímco horní zůstává zavinuta.
Léčivé účinky kapradiny bývaly v minulosti hojně využívané, kapraď samec užíval i francouzský král Ludvík XVI. Možná v jeho střevě pobývala svého času tasemnice, nebo nějaké střevní mikroorganismy? Proti nim mohl velmi dobře posloužit extrakt z oddenku kapradiny. Bohužel nejen proti nim, dovede snadno otrávit i celého člověka. Dnes se vnitřní užívání kapradiny raději vůbec nedoporučuje.
Avšak při nočním pomočování u dětí, nebo jiné slabosti močového měchýře, nabízejí pánové Janča a Zentrich (Herbář léčivých rostlin) poněkud neotřelý recept: Plátěný pytlík naplníme natí z kapradě samce a nemocný na něm v průběhu léčby musí spát. Jakmile se potíže znatelně zlepší, polštář je třeba z lůžka odstranit. Ale nevyhazovat! Tyto nemoci často recidivují
