Právě mi přišel výsledek testu. Testu stylu. Byla jsem na něj moc zvědavá, protože mi nikdy nebylo jedno, co mám na sobě. Barvy, materiály a střihy od dětství podrobuji konfrontaci s osobností, kterou se zrovna cítím být. Mnohé z kousků oděvu ještě vypadnou ve druhém kole – ve zkoušce z pocitu, který se dostaví při jejich nošení. Bohužel bez ohledu na to, že prošly prvním výběrem, na konci kterého se za ně musí zaplatit.
V temných dobách dospívání halila jsem svůj zmatek a neochotu k vlastnímu výrazu do černé. Oblíbené kousky oděvu, které se mi zdály zbytečně barevné, odnesla jsem čas od času do čistírny oděvů, kde mi je za poměrně nízký peníz začernili. Dokonce ani v pračce to nepouštělo.
Přitom v mých očích zářila holka ze stejného ročníku v ponču z výrazně vzorované deky a s látkovým vakem přes rameno. Obojí zřejmě vlastní výroby. Říkala si Anežka a superdlouhé těžké vlasy nosila sepnuté do zvláštního drdolu. Jinak se jmenovala normálně Petra a později byla přijata na vysněné dějiny umění. Záviděla jsem jí. Závist nám neomylně ukazuje, po čem sami toužíme, a když to budeme tomu člověku přát a sami se přičiníme, můžeme toho dosáhnout taky. Teď už vím, co to vlastně bylo, co jsem jí záviděla. Odvahu, s jakou si své naprosto originální modely ustála. Souvislost jejího projevu s jasným životním záměrem.
Tenkrát mně moc iritovala píseň Jana Wericha „Šaty dělaj člověka“. Přišla mi vyloženě hloupá.
Jeden psycholog řekl, že životní témata, která se podle vývojové psychologie váží k určitému období, se mohou vracet opakovaně a jsou do jisté míry řešitelná v kterémkoli věku. Kým jsem a jak to projevuji ve svém stylu? Neustále sleduji, co nosí ostatní a když najdu někoho, na kom šaty nevisí ani neodstávají, ale zdají se být jakousi druhou kůží, mám radost. Jakoby hranice těla přešla až do nich, tak moc jsou spolu v souladu, vnitřní krása člověka a to, co nosí na sobě. Častěji je vidět, kdo to vzdal a kdo dal na moudré rady ostatních. Jak jsem na tom já? Jak daleko jsem na cestě objevení sebe sama?
Nebudu vás napínat, dopadlo to takhle:
„Chaotické odpovědi. Buď jste vyrostla v prostředí, kde se oblečení nevěnovala žádná pozornost, nebo naopak i vaše maminka nosila od všeho něco a vy jste to po ní podědila. Ani to ovšem není výhra – znamená to především, že vůbec nevíte, kým jste ve své opravdové podstatě – jakou barvu a vůni má vaše duše. Jste hodná, takže když vám manžel koupí šaty, nosíte je, i když mají barvu, o které snad tušíte, že vám moc nejde. A když dostanete od tchyně hodinky, tak je nosíte, protože se to tak má. Když si vaše kolegyne koupí pěknou halenku a sluší jí, ráda se necháte "ukecat" , že vám bude slušet taky. Kupujete si pro jistotu věci, o kterých víte, že je někdo nosí a sluší mu, protože to je pro vás zárukou, že se moc neseknete ve výběru.Ve vašich skříních se najde od všeho něco. Začala bych s vámi hledat, v čem jste to právě a jen vy, pravá a opravdová. Ani nevíte, jak by se vám ulevilo.“
A to jsem poslední dobou se svým šatníkem spokojená zatím nejvíc. Učím se milovat sebe, svůj život aktivně vytvářet a být pro sebe tím nejdůležitějším člověkem. Ano, začínám cítit svoje já jako nádherný květ v samém středu . . . mandaly, kterou jsem. Je mi přitom mnohem líp, než v dobách, kdy jsem se snažila zavděčit všem a sama jaksi přestávala existovat. I oblečení začíná přicházet k mému středu a obalovat ho. Namísto aby on se někam za ním vydával a převlékal se stále za někoho jiného. Takové pocity mám, procházeje vnitřní proměnou. Výsledek testu mi pomohl uvědomit si zajímavé souvislosti. Oblékání se mohu vnímat jako neopomenutelný průvodní znak sebeuvědomění.
Zvládnu vzdát se své milované rozmanitosti a široké škály možností, kterou mi můj šatník nabízí, ve prospěch mně skutečné a jediné?
Vidím občas ženy, kterým se to podařilo.
Takže ano.
