V minulém díle jsme psali o vinařství starověkém, zejména egyptském. Dnes začneme ještě v antice, ale posuneme se ve vyprávění dále do období středověku...
Je ironií osudu, že sekularizace vína, která nám přinesla dobrodinní lepší chuti, probíhala v drobných krůčcích de facto pod taktovkou křesťanské církve, která jeho vývoj po zániku Západořímské říše pomáhala řídit. Ale nepředbíhejme…
Zcela správně je též spojovat si počátky moderního vinařství s antikou. Zásluhu o rozšíření vína do Evropy mají staří Řekové, kteří šířili umění pěstování hroznů, vinařství a vinohradnictví. Ve starém Řecku, na Krétě a v Thrákii již v této době můžeme mluvit o vyspělém vinařství a vinohradnictví. Víno se stává součástí kultury antické doby.
Za zakladatele vinařství byl považován bůh vína Dionýsos (v římské mythologii Bacchus). Dionýsos byl synem nejvyššího boha Dia a jeho smrtelné milenky Semelé, dcery thébského krále. Dionýsos byl vychováván nymfami v jeskyni porostlé vinnou révou. Dionýsos měl v tehdejším světě vždy zvláštní místo. Byl bohem vína a nespoutaného veselí, původně i bohem úrody a plodnosti. Blíže jsme jej poznali v minulém díle Vínoznalce…
V Řecku i Římě uctívali Boha vína pro jeho opojné a afrodiziakální síly.Homér popsal některé z druhů vín pěstovaných v severním Řecku výrazem "sladký jako med ". Na počest bohů byly pořádány slavnosti, na nichž se ve spojení se sexuálními orgiemi pilo víno víc než dost. Víno bylo spojováno s láskou a živočišnými radostmi.
Staří Řekové pozdvihli výrobu i konzumaci vína na úroveň umění. Víno pili zředěné s vodou, někdy do něj také přidávali koření. Víno bylo pramenem inspirace pro básníky, výtvarné umělce i filosofy. Vedle vlastních kvalitních vín Řekové dobře znali i dovážená vína z Egypta či Fénicie. Pití vína bylo společenskou záležitostí.
Ačkoliv ve starověkém Řecku existovaly běžné nálevny, pití vína máme spojené především se speciálními hostinami - symposii. Tyto hostiny se odehrávaly většinou v soukromých domech a mnohdy jejich program disponoval vysokou intelektuální úrovní. Na hostinách se začínalo popíjet víno smíchané s vodou, postupně se od malých číší přecházelo k číším objemnějším. Jakmile se přešlo k číším velkým, přestalo se víno míchat s vodou a pilo se pouze v čisté podobě. Jdete-li pánové s přáteli na skleničku vína, řekněte doma, že se účastníte symposia... Bude to znít lépe a hlavně,dokud vaše manželky nezjistí o co ve skutečnosti jde, nebudou se takové akce chtít zúčastnit spolu s vámi…
Římská říše měla ohromný dopad na rozvoj vinohradnictví a vinařství v celé středomořské Evropě. Víno bylo nedílnou součástí římské stravy. Římané také projevili velký zájem o kvalitu vína a výběr nejlepších vinic. Milovali vyzrálá vína - podle některých římských spisů zrála některá vína až 25 let. Římané byli první, kdo začal pro skladování vína používat keramické džbány.
Pěstovali například Tramín červený nebo Primitivo. Kvalitnější římská vína měla až neuvěřitelnou trvanlivost. Byla chráněna korkovými zátkami, utěsněnými voskem a pryskyřicí. Ta nejoceňovanější pocházela z Falerna. Opravdovým "superročníkem" byl prý rok 121 př. n. l. Vína z něho se prý dala pít ještě za 200 let!
Římané také vyváželi víno do Španělska a Řecka, Galie (Francie), Porýní, Podunají a dokonce i do Velké Británie. Mnohé dnešní vinařské oblasti nesou stopy římských vinic. Římané se zasloužili o rozšíření révy a vinařství prakticky do všech oblastí, do kterých pronikli. Římská vína měla velmi dlouhou trvanlivost. Byla chráněna korkovými zátkami, utěsněnými voskem a pryskyřicí.
V průběhu dobývání jednotlivých území Římany se réva rozšířila do oblasti dnešní Francie, Španělska, Německa. V letech 276 až 282 n. l. se víno začíná pěstovat i na jihovýchodní Moravě. A pěstování vína již Moravané nezanechali, ale dále tuto dovednost rozvíjejí dodnes.
Z historie je známo, že kníže Svatopluk (zemřel roku 894 n. l.) daroval víno z Velké Moravy knížeti Bořivojovi do Čech. Později pak kněžna Ludmila, babička svatého Václava zakládá vinohrady v okolí Mělníka. Také nejvýznamější český patron, kníže Sv. Václav byl sám aktivní vinař, obdělával prý osobně svou pražskou vinici.
Za císaře a krále Karla IV. jenž se, jistě nejen kvůli vínu, k odkazu svého slovutného předka velmi hlasitě hlásil, byly do Čech dovezeny kvalitní odrůdy z Francie, z Rakouska a z Porýní a Praha byly tehdy se 700 hektary vinic centrem vinohradnictví. Od jeho dob až do období krátce po 2. světové válce byly Čechy a Morava plné zejména burgundských odrůd, především Pinot Noir, které zde má jedinečné předpoklady pro vynikající výsledky v podobě skvělých vín. My, kdo toto víme, škaredíme se na ty, kdo si dovolují tvrdit, že na Moravě nelze dobré červené udělat...
Víno má však na našem území starší tradici, předslovanskou. Staří Keltové od nás ze střední Evropy začali jako první používat pro skladování vína dřevěné dubové sudy podobné těm, které se používají dnes. Dubové dřevo umožňuje vínu "dýchat" a přitom zůstává vzduchotěsně uzavřené. Spojení dubového dřeva a vína je důležitým aspektem pro historii vína. Asi ne náhodou, jak dokázali hudebníci z kapely Čechomor, zní melodie a nápěv několika moravských a irských lidovek podobně...
Po pádu Římské říše převzali vývoj pěstování vína křesťanští mniši. Není náhodou, že většina tradičních vinařských oblastí v Evropě jsou také oblastmi s nejvyšší koncentrací klášterů a náboženských míst. Ve středověké Evropě byla konzumace vína pouze výsadou církve, šlechty a bohaté obchodní třídy, nápojem obyčejných lidí bylo pivo. Víno se používalo při katolických mších. Církevní řád benediktinů se stal jedním z největších výrobců vína ve Francii a Německu. Ostatní řády, například templáři, jsou průkopníky pěstování moderních odrůd vína. Největší zásluhy má však řád Cisterciáků, kteří byli prvními sommeliéry, enology i negocianty - znalci, vínovědci a obchodníky s vínem.
Kněží, mniši a jeptišky pečovali o vinohrady, aby mohli vyrábět mešní víno, ale též víno, které sloužilo coby každodenní nápoj. A tak se víno zanedlouho začalo popíjet i tam, kde o jeho existenci neměli lidé ani potuchy. To v důsledku znamenalo, že se více lidí zapojilo do jeho výroby a tím narůstaly znalosti a zkušenosti.Ale ani to ještě neznamenalo, že víno bude chutnat lépe, neboť mnoho ze starých konzervačních metod stále přetrvávalo v praxi. Raný a především vrcholný středověk je také dobou, kdy vrcholilo několik set-leté teplé období, které vyžadovalo používání většího množství síry ke konzervaci. Bohužel jiné postupy k ošetření vína a sudů byly zapovězené, neboť křesťanská církev považovala používání minerálů, bylinných výluhů a smolení sudů za pohanské přežitky. Nastala však doba, kdy se vinaři ocitli v přímé konfrontaci s celou řadou alternativ, které tehdejší věk objevů nabízel – piva, brandy, whisky, čaje a kávy. Silná konkurence způsobila ve výrobě vína malou revoluci, neboť jeho chuť byla najednou základem úspěchu. Díky tomuto posunu začali vinaři i pijáci vína méně nahlížet na tento opojný nápoj jako na komoditu, kterou lze směňovat za jiné zboží, ale více jako na smyslové potěšení, které je charakterizováno výrobními postupy a hodnotami, váže se k určité oblasti a je rovněž potěšením estetickým.Konfrontaci s exotickými nápoji a jejich chutěmi přineslo samozřejmě období novověku - pokračovat tedy budeme dílem třetím příště...
