Jez do polosyta, pij do polopita...

…genderuj s mírou.  Rovnost pohlaví není samozřejmostí. Mičurinci mají pořád co dělat. Moudrost prapředků ordinuje střídmost tělu. Ani intelektuální obžerství nebývá bez následků a dokáže vyvolat pořádnou kocovinu.

Pojem „gender“ neboli „rod“ je odbornou i laickou veřejností skloňován ve všech pádech. Nic proti tomu, ale vyznění některých pádů mě hladí proti srsti. Konkrétně snaha pátrat po kořenech nerovnosti pohlaví v pohádkách. Údajně zobrazují dívky jako pasivní osůbky takřka neschopné samostatného myšlení i jednání. Maximálně tak uklízet a vařit, případně sedět v koutě a čekat na prince.

Takovýto pohled na pohádkový svět mě netěší a probouzí obavy, kam až by nás mohl dovést. Provokuje i mé pochybnosti, zda je tomu skutečně tak. Oprávněné pochybnosti. Snad postačí malá procházka nejoblíbenějšími pohádkami. Začněme u Marušky, hrdinky pohádky „Byl jednou jeden král“. Ač nejraději pobývala v kuchyni, měla svůj názor, bojovala za něj a nakonec jej i obhájila i bez pomoci princů – trubců.

Popelka, takřka vzorová oběť domácího násilí páchaného macechou a nevlastními sestrami. Dokázala se vzepřít a vyrazit na zakázanou cestu za štěstím. Ale nepadla princi do náruče. Donutila ho, aby ji hledal a pochopil, do koho se vlastně zamiloval. Aby ji neměl rád pro krásné šaty, ale pro ni samu. Vědomě riskovala, že princ selže a ona zůstane Popelkou.

I když Šípková Růženka může budit zdání, že je nejpasivnější, není tomu tak. Rodiče kolem ní vystavěli zlatou klec ze zákazů a příkazů, aby ji ochránili před naplněním zlé sudby. Chtěla-li poznat něco víc, musela sebrat odvahu porušit rodičovská přikázání a pohodlnou klícku opustit. Pravda, princ ji musel zachránit. Nicméně mohla zůstat v bezpečí a skutečně pasivně počkat, jakého ženicha přivedou král s královnou.

Nesmíme zapomenout na „Chytrou horákyni“ Boženy Němcové, známější jako „Koloběžka první“ v úpravě Jana Wericha. Svou chytrostí a kuráží zachránila tatínka před trestem a sobě našla ženicha. Po pasivitě ani stopa.

Nejen v pohádkách, ale i ve skutečném životě potkáváme mnoho vzdělaných aktivních žen, stačí se jen rozhlédnout bez klapek na očích. Budeme-li spravedliví, uvidíme také mnoho pasivních mužů, tzv. „podpantofláků“. Ono tak ani nejde o pohlaví, jako o náturu. Tu nejde potlačit žádnou pohádkou, ba dokonce ani výchovou. Zdravá nátura si vždy najde cestu a uplatnění.

Pro někoho je přitažlivější rodina a plotna, pro někoho vědecké laboratoře či křeslo manažera. Rozhodnutí bych nechal na jednotlivcích. Určitě není dobré brát v mateřské škole chlapcům z rukou panenky a dívenkám zakazovat hru na vojáky.

V této souvislosti vzpomínám na genderovou diskriminaci, která potkala mě osobně. Konec šedesátých let minulého století, devátá třída základní devítileté školy, nepovinný předmět vaření. Samozřejmě jsem projevil zájem. Ovšem dopadl jsem jak sedlák u Chlumce. Třídní učitelka mě odmítla s tím, že vaření je pouze pro dívky. Vlastně dnes ani nevím, koho zdiskriminovala víc. Zda mne tím, že mě nepustila k plotně nebo spolužačky, které nakonec musely vařit povinně. Ale nepoznamenalo je to. Mnohé z nich zvládly zajímavou kariéru, mnohé ji dokázaly skloubit s rodinou.

Tak tedy pozor na morální kocovinu. Není tak snadno odstranitelná jako následky prohýřené noci. Na to většinou postačí jedna kyselá okurka.