Velký Bratr na českém venkově

Jsem kvartální drbna. Tak čtyřikrát nebo pětkrát do roka zůstanu viset za jazyk se sousedkou z druhého konce naší ulice a probírám s ní, také vyznavačkou okrasných plevelů, čím novým bychom mohly vylepšit naše přídomovní zahrádky. Až jednou ...

Bylo to asi tak před třemi týdny, paní chodila zalévat květiny svým známým a já jsem zrovna venčila psa, potkaly jsme se náhodou, přibližně v polovině ulice. Svítilo sluníčko a sousedka mi radostně sdělovala, že se jí ujala sazenička koniklece, kterou jsem jí nedávno dala a že tak už má, stejně jako já, všechy tři barevné varianty. Probraly jsme ještě právě rozkvétající ibišky, škůdce, kteří nám okusují pěnišníky, péči o lekníny v zahradním jezírku a neochotu vodních hyacintů kvést. Pravda, povídaly jsme si velmi zaujatě a příliš nesledovaly své okolí. To jsme asi udělaly chybu. Stály jsme na cestě a snad jsme nepřekážely, protože nikdo tou dobou ulicí  nejel ani nešel.

Včera, když jsem šla nakupovat, volala na mne ta paní, byla vyděšená a ptala se, jestli jsem také nedostala nějaký zvláštní dopis. Když jsem ji ujistila, že určitě ne, ukázala mi dopis, který dostala, v obálce bez adresy, do schránky den před tím ona: fotografie formátu A4, na ní my dvě jak se o něčem bavíme a k tomu podivně zmatený, docela osobní, text. Na první pohled magořina, kterou stvořil někdo, kdo má počítač s tiskárnou a digitální fotoaparát a pravděpodobně propadal z češtiny.

Text nebyl vyhrůžný, spíš pitomý, snad byl původně zamýšlen jako vtipný. Protože je ta paní moc hodná a slušná, snažila jsem se ji uklidnit nápadem, že dopis nebyl určen jí, ale jejímu velmi pracovitému manželovi a měl ho upozornit, že zatímco on stále doma něco buduje a vylepšuje, jeho choť si klidně někde s někým žvaní; nejsem si však jistá, zda to pomohlo.

Do dneška se mi to rozleželo v hlavě a začínám mít poněkud paranoidní myšlenky. Komu, proboha, stojí za to, v dnešní době, sledovat a dokonce fotit, dvě staré báby, fotografii zpracovat na počítači, doplnit textem, velmi kvalitně vytisknout na barevné tiskárně, dát do obálky a vážit přibližně půl kilometru dlouhou cestu k příslušné schránce na dopisy. A přitom nevyčkat díků obdarované, zůstat v anonymitě, ač fotografie, pochopitelně bez onoho textu, je velmi zdařilá a osobně předaná by možná i potěšila.

Že by se ulicemi našeho městečka ploužil duch nebožtíka uličního důvěrníka, jehož duše nemůže spočinout v klidu? Nebo snad Velký Bratr?