Vždy se najdou lidé, kteří jdou s dobou. Za každou cenu a nestydí se za to. Občas pak za nimi nacházíme i mrtvoly.
V roce 1979 jsem se, vlastní blbostí a řízením osudu, ocitla bytem v malé osadě, asi tak hodinu jízdy autem z Prahy. Bydlelo tam přibližně padesát lidí, u silnice stála kaplička, naproti prodejna Jednoty, ve čtvrtek přijížděla pojízdná masna, děti jezdily autobusem do školy silnicí ve směru severovýchodním, stařenky do kostela chodily po levé straně téže silnice opačným směrem. Bydlela jsem tam skoro čtyři roky, z toho dva roky jsem byla na mateřské.
Kdysi prý to bylo prosperující místo, velkostatek, jehož zbytky ještě využíval a postupně likvidoval státní statek, býval prý majetkem církevního řádu a kdysi byl jeho součástí i pivovar. Později církev nahradil jiný hospodář, z pivovaru byla stáčírna piva, ale hospodářství prosperovalo a jeho majitel byl velmi váženým občanem a regionálním politikem. Druhý velký statek měl zase majitele, který horoval pro vzdělání, proto vybudoval na svém pozemku, v návaznosti na obytnou část, dvě místnosti a dal je k dispozici pro zřízení místní obecné školy. Lidé zde byli vždy pracovití, většinou bývali tzv. kovozemědělci, muži jezdili také pracovat do Prahy ke stavebním firmám. Tak to podle pamětníků bylo jěště i za druhé světové války a těsně po ní.
Místní podejna měla otevřeno dvě hodiny denně, v podstatě pro pár místních, kteří si nemohli nakoupit jinde. Byla, jak jsem poznala, také jakýmsi společenským centrem, kde si místní stařenky povídaly, ba přímo drbaly, o všem možném, vykládaly historky veselé i vážné a někdy se hurónsky smály. Měla jsem štěstí, když si mne "prokleply" a zjistily co a jak, přijaly mne "do party" a mluvily přede mnou zcela bez zábran. Jenom když vstoupila do krámu jedna jejich skorovrstevnice, co bydlela s manželem a synovou rodinou v pěkné novostavbě na konci osady, všechny zmlkly. Paní v rychlosti nakoupila a odešla. Jen se za ní zavřely dveře, jako by tam nikdy nebyla.
Dlouho jsem nechápala, ale asi po půl roce, když jsem u jedné z těch stařenek pomáhala s výrobou dušičkových věnců (dělala je skoro pro všechny sousedy), jsem se jí zeptala na tu "umlčující " paní. Nejdřív trochu váhala a ptala se mne, zda vím, kdo je její manžel a co je to za rodinu. Věděla jsem jen to, že jsou zaměstnaní v sousedním okrese v továrně. Stařenka se zasmála a pak se rozpovídala.
Umlčující paní byla manželkou vrchního kádrováka a sama, než se trochu zbláznila a odešla do invalidního důchodu, byla vždy velmi politicky aktivní. Stařenka vzpomínala na dobu svého mládí, byla totiž místní pamětnice, jak za války nynější pan kádrovák a jeho bratr, mladí členové něčeho jako Hitlerjugentd, šikanovali sousedy ve vesnici, jak potom na konci války utekli k partyzánům do sousedního okresu a po válce se aktivně angažovali v šikaně Němců, připravených k odsunu v blízkém zámku. O něco později zase, spolu se svým otcem a jinými spolustraníky, určovali, kdo ve vsi a okolí je kulak a půjde do vězení, komu bude zabaveno hospodářství a bude potupně vystěhován. V roce 1968 byli, pan kádrovák s chotí, příznivci obrodného křídla strany, ale on včas prozřel, ona taky, ale ona se při tom také poněkud zbláznila. Cestu ke kariéře už měl jenom on, tak si ještě vylepšil reputaci přísností při stranických prověrkách, kdy potopil spoustu svých konkurentů a dřívějších kamarádů. V té době ještě měl velikou moc, probíhala normalizace. Jen ty stařenky se už nebály, po tom, co všechno zažily, už je nějaká normalizace namohla zaskočit.
O životě na venkově jsem do té doby, já, městské dítě, věděla víceméně jen ze školy. Pohádky o nadšeném zakládání JZD. Prvně jsem slyšela vyprávění pamětnice a pak jsem začala pozorně poslouchat vyprávění i těch ostatních. Byly to docela horory, pro mne, oni hovořili s klidem, přežili. Dva sousedé umřeli v kriminále brzy po zatčení, jeden byl kutat uran a vrátil se domů už jen umřít. Vystěhovaní majitelé velkostatku bydleli dlouho někde u Bruntálu a koncem roku 1968 se ještě stihli uchýlit za příbuznými do kapitalistické ciziny.
Předtím jsem si myslela, že moje prolémy a průšvihy jsou jen tak tak k přežití, ale tohle mě přesvědčilo o opaku. Začala jsem si víc všímat lidí kolem sebe a od té doby se stále učím vnímat atmosféru, abych nenaletěla těm, kteří vždy jdou s dobou.
