Krasomluva krasořečnících krasoduchů aneb když promluví politik

Kdyby byl Jidáš kanálpucrem a právě spadl obličejem do stoky, nebyl by vůbec k rozeznání od našich současných nejvyšších politiků.

V sobotu jsem náhodně zhlédla na ČT velmi zajímavé povídání se třemi historiky o politických aférách za první republiky. Pořad se jmenoval Historie.cs a dovolím si ho doporučit: Pan redaktor Kučera si pozval historiky paní Čechurovou a pány Horna a Šebka k diskusi o skandálních kausách prvorepublikových politiků. Vybral lihovou aféru spojovanou s tehdejším předsedou senátu Karlem Práškem a aféry spojované s Jiřím Stříbrným, kdysi Masarykovým oblíbeným nadějným politikem.

Škoda, že nám ve škole za bolševika historii našeho státu z tohoto období vykládali pouze ve vztahu k VŘSR a samotné dění v mladé republice zatajili. Kdyby byl člověk včas seznámen s tím, že politika v demokratickém státě znamená také intriky, dehonestace protivníků, mediální "hony na čarodějnice", urážky, podrazy a špínu těžkého kalibru, nebyl by tak zděšen a znechucen naší současnou realitou.

Média příčinlivě sdělují, že některé politické strany chtějí vyvolat předčasné volby do poslanecké sněmovny a již je předběžně stanovený termín na konec června. Nedočkavější politici dokonce zahájili předvolební kampaň s tím, že pokud ty předčasné volby náhodou nebudou, na podzim stejně budou volby krajských zastupitelů a tak propagace strany nepřijde vniveč. Nikoho zatím nenapadlo, že tolikery volby, které by lidé měli absolvovat v době prosazovaných úspor a šetření na každém kroku, jsou přinejmenším pěkně nasíracími akcemi.

Politické strany, jako obvykle, s ničím novým nepřijdou; zase se budou střídat plané sliby s prázdnými frázemi, úsměvy směrované k potenciálním voličům s hrubými urážkami politických protivníků, aby výsledkem bylo vzájemné poklepávání po ramenou a uzavření co neabsurdnější vládní koalice.

Docela bych si přála, aby náš volební systém byl pozměněn a vítěz parlamentních voleb musel sám sestavit vládu. Odpadly by výmluvy na nekooperující koaliční partnery, neztrácel by se čas zbytečnými animozitami mezi členy vlády, neúspěchy v plnění volebního programu by nešlo svádět na koaliční strany. Jenže zatím u nás nemáme ani tolik potřebný zákon o státní službě, ani jiné zákony, které by takové povolební řešení vyžadovalo.

A tak budeme dále poslouchat nepodstatná prohlášení čepýřících se politiků, domněnky mediálních hochštaplerů a hlubokomyslné úvahy všeznalých politologů, sociologů a jiných logů a tiše doufat, že příští volby se nám, klamaným a zklamaným voličům, už konečně povedou lépe.

Řešení? Chodit k volbám a volit! Ale ne proto, že politik na svém mítinku rozdával zdarma pivo a klobásy za zvuku ryčné kapely, ale proto, že má dobré reference, snaží se plnit slíbené, už v životě něco dokázal a bylo to ve výsledku prospěšné všem. Volit takové kandidáty, kteří mají reálné vize. Vybírat, ptát se, přemýšlet. Je to tak moc?