Celé generace vojáků základní služby, vojenští specialisté a příslušníci našich novodobých misí, ti všichni nedají na českou "Kosu" dopustit. Víme ale, kde se SA VZ 58 opravdu vzal ?
JE TO ON ?
Jeden z nejvýkonnějších a zároveň nejspolehlivějších samopalů na světě, nepřišel ke své oblíbenosti náhodou. Dlouhodobá zkušenost na válečných polích mnoha spřátelených, rozvojových a jinak komunistických zemí třetího světa, udělala z tohoto samopalu právem obdivovanou a někdy i milovanou útočnou pušku, jíž se obávali díky jejím výkonům všichni tamní nepřátelé. Vzpomínám si na knihu Toma Smithe, pilota vrtulníku a Vietnamského veterána. Zejména na jeho slova, že posbírané SA 58 byly ve Vietnamu oblíbenou záložní zbraní pilotů amerických vrtulníků. Dokonce o tom najdeme zmínku i v populárním filmu "ČETA" z roku 1984 s Charlie Sheenem.
Často bývá tento samopal považován za klon ruského AK47, známého jako Avtomat Kalašnikova. Není to pravda.
Je smutné, že se díky archivům a historickým pramenům přišlo na to, že tuto výbornou a již půlstoletí po světě velmi populární, českou palnou zbraň, českoslovenští konstruktéři v šedesátých letech víceméně prachobyčejně ukradli.
Historie tohoto samopalu se započala o 16 let dříve, jako tajný říšský projekt nové, vysoce účinné automatické polní útočné pušky. Říšský zbrojní úřad vedený pilotem a leteckým esem první světové války Ernstem Udetem, si na základě požadavků vedení armády dal vypracovat návrhy na možnou koncepci takovéto nové zbraně.
Požadavky na zbraň byly dost protichůdné. Snesitelná váha zbraně a střeliva, výkony v cíli na úrovni tehdejších lehčích kulometů, mířená střelba na ležícího střelce přes 200 metrů, možnost zásahu dávkou až na 600 metrů a výkonná použitá munice s dostatečně devastujícím účinkém v cíli. Mezi požadavky patřilo použití munice s hydrodynamickým efektem v cíli. Což byl v té době ještě málo používaný postup u malých pěchotních zbraní.
Po výběru mezi projekty se vedení konstrukčních prací ujal Hugo Schmeisser, autor vítězného konceptu, ale také staršího modelu stejnojmenného německého samopalu. Sběratelé a pamětníci si jistě vzpomenou na legendární a velmi spolehlivý samopal, bohužel velmi často držený v rukou našich okupantů po čas druhé světové války.
Hugo Schmeisser samopal zkonstruoval a vyrobil během dvou let a po dokončení dokumentace, přípravě výroby a ověřovacích zkouškách, byl přijat do výzbroje německé armády jako model Stg.44. Ačkoli se jednalo o zbraň sestrojenou nacisty, jednalo se o revoluční konstrukci, jež předběhla dobu asi tak o půl století. Naštěstí se blížil konec války a tato zbraň se nedočkala většího rozšíření. Hugo Schmeisser zemřel v Berlíně v roce 1953.
Dnes, již není díky shodě konstrukce a jejích dílů pochyb o tom, že naši vývojáři v dobách hlubokého komunismu okopírovali řešení v podstatě dokonalé střelné zbraně. Venkovní design připomíná původní vzor jen málo. A i kdyby o tom někdo v minulosti spekuloval tak co, němci jsou ti, kdo prohrál válku.
Nepříliš známou okolností je to, že některé naše poválečné vojenské útvary disponovaly omezeným počtem Stg.44 a že k požadavku na tuto konstrukci došlo v prvních letech po komunistickém převratu právě proto, že byly s touto zbraní při výcviku naprosto vynikající výsledky. V dobách, kdy jedinými samopaly ČSLA byly staromódní a nevýkonné "Pumpičky" se Stg.44 dala českým slovníkem považovat za "Mercedesku mezi Hadimrškami".
SA VZ 58 se spolu s podobným Kalašnikovem stal v průběhu let populární zbraní teroristů, revolučních vlád, arabských revolucionářů a mnohých armád východního bloku. Pro svoji spolehlivost i proto, že kam namíříte, tam trefíte.
Přeji našim vojákům do misí v Afghánistánu i Iráku, aby je tato legendární zbraň provázela a chránila i jejich životy. Geniální Hugo Schmeisser by se asi smál, kdyby věděl že bude jeho skvělá konstrukce tak populární ještě skoro 60 let po jeho smrti.
Přikládám historickou, málo známou archivní fotografii z pohřbu Ministra Jana Masaryka z března 1948. Pokud si pozorně povšimnete zbraní elitní čestné stráže, asi zbystříte.
Neměla naše armáda tyto geniální pušky ještě dříve, než jsme je začali vyrábět ?
Jan Zíma
