Každý nácek má svůj plácek.

Ukřičenost německých radikálů jsem měl možnost si zase, tento pátek,  po čase osobně zkusit v Saských Drážďanech. Zkušenost, že s jejich agresí si může policie poradit i bez povolání policejní armády, byla ale překvapivá...

Foto John S.2011

Drážďany jsou univerzitní město s dlouhou tradicí a místní patří k těm nejslušnějším němcům, jací vůdec jsou. Minulý pátek přes poledne jsem si šel pro malý nákup do supermarketu REWE kousek od místní univerzity a nestihl jsem se divit, co mne čekalo. U vchodu do supermarketu je houpací kůň, kterého občas využívají maminky pro své děti, když jdou na menší nákup. Stará, asi ne jen německá moudrost praví, že s žadonícím dítětem za hlouposti utratíte v marketu víc, než když obětujete výkupné, v podobě pár drobných mincí. A tak tu na elektrickém koníkovi rajdí malé děti a maminky ušetří. Tentokrát bylo všechno jinak.  Koník nehybně civěl, zatěžkán asi tak osmnáctiletou slečnou, která ke své lehké nadváze přihodila ještě asi kilo piercincu zabodaného všude možně a její úctyhodná postava zcela jistě překračovala, asi tak pětkrát, koníkovu povolenou tonáž. Této novodobé Ribanně už chybělo jen apačské peří ve vlasech. Divoce gestikulovala ke svým dvěma kamarádkám  a já si vzpomněl na pohádky Karla Maye. Koneckonců Vinnetou byl také vymyšlen němcem. Jen to slušné chování dívčina vyměnila za vulgární projev a já, nic zlého netuše, jsem raději pádil do supermarketu, abych se na "TOHLE!" nemusel dívat. Jenže i nákup svačiny vevnitř byl plný překvapení. U kas si prostor zabralo několik pomalu, ale zato dost hlasitě platících radikálů. Na první pohled Vás napadne, že ti naši jsou proti nim slušní hoši. Nenechme se mýlit, Němečtí nácci jsou velmi tvrdí a zlí hoši. Snad naši hnědokošiláčci s Henleinem za zády, by je možná dokázali přeřvat. Platí pomalu, hlučně a pijí jako chlapi, soudě podle litrových plechovek piva jež si ve velkém kupovali. (Vůbec se divím, jak je možné, že naši domácí, čeští marketingoví géniové, ještě nepřišli na tenhle fígl litrovou plechovkou piva. - líp se to prodává.). Po opuštění prodejny jsem opět zahlédl opět onu, k této partě patřící, nevkusně oblečenou slečnu, jak se snaží před kamarádkami ze všech sil rozhoupat koníka, v jehož kovově - laminátové konstrukci a těžkém stojanu to začínalo povážlivě praskat.
A to i navzdory tomu, že každé, hlavně malé dítě ví, že tohoto mazlíka všech dětí přivedete k poslušnosti malou padesáticentovou mincí. Houpe i řehtá.
A tak jsem opustil oblíbenou pasáž  a vyrazil do parku na svoji půlhodinku volna, kterou strávím s mangovým čajem a kusem solidního místního štrůdlu.
Pokud jsem se domníval, že krom křiku místních ptáků už nic hlasitějšího neuslyším, měl jsem z téhle idylky vzápětí vystřízlivět. Milí nácci, pomalovaní jako na nějakou bitvu, či zápas, měli stejný nápad jako já a s nimi dorazilo poměrně dost piva, jež nakoupili, i onen kravál, jež je provázel.
Bylo to pobuřující. V parku, uprostřed kampusu jedné z největších univerzit na světě se roztahují nácci. Když Technische Universität  přežila spojenecké bombardování na konci války, tohle by mohla taky, ale tváře vyděšených studentů, jež se jim vyhýbali oklikou parkových uliček dávaly tušit cosi nepříjemného, o odvrácené straně současné německé demokracie. Poté se jeden, podle vzhledu asi pan profesor rozhodl jít radikály usměrnit a vyrazil k nim. Slova, jako úcta tradice a slušnost, u nácků vyvolaly jen smích a větší křik. Když pan profesor neodešel, hodili po něm plechovku, pochopitelně už prázdnou. Proč plýtvat laciným Polským pivem, když se německy alespoň jmenuje a je popsané klasickým Schwabachem. Profesor jim zahrozil a na odchodu vytáhl mobil. A protože Německá policie nespí a ani jí nevládne ministr z neschopné strany Věci Veřejné, bylo první policejní auto na místě během chvilky. A za minutu další. Nácci před jejich příjezdem spustili takový řev, jež je srovnatelný snad jen s křikem armády esesmanů při vyklízení Krakovského ghetta ve filmu Schindlerův seznam.
Policisté jim odpověděli stejným kraválem a pak je slušně požádali, ať si táhnou jinam.
A tady bych se zamyslel. Česká pořádková policie v těchle situacích bez váhání používá nehrubší násilí. Tady policejní úředníci zachovali klid a slušnost. Zprvu neměla na nadávající radikály efekt, ale po chvíli se nácci ztišili a postarší lídr policistů jim poděkoval, že jim ušetří ono volání místní "schwerkavalerie" (těch zlých) a že jim přeje hezký den. Odtáhli vyhánět ptáky ze stromů o park dál, kde mohli řvát podle libosti, protože tam byli sami a mohli i víc, pokud chtěli přehlušit náklaďáky na místní silnici vedle parku.
Naše země se pyšní tím, jak zkrotila nácky. Otázkou je, za jakou cenu. Pokud antikonfliktní týmy jednají často s extrémisty tak, aby je k něčemu vyprovokovaly, užívají nepřiměřené násilí a prostředky, není tento návrat do starých, předlistopadových časů věcí Policie, ale spíš naší domácí politiky. Ministerstvo Vnitra se pyšní úspěšnými zásahy a počtem rozehnaných soukromých akcí a utíká mu fakt, že si extrémisti klidně jezdí hajlovat do pronajatých sálů Polského a Německého příhraničí. Doma v Českých médiích je ticho po pěšině a Rheinische Zeitung rozebírá v dvojstránkových článcích, co může být za tím, že čeští náckové měli soukromou párty zrovna v Heidenau a proč ne doma v Čechách. (A německá policie proti nim pochopitelně nezasáhla, protože - světe div se, byla to soukromá párty.). BIS si ve své výroční zprávě mne ruce nad tím, že extrémisté svoji činnost omezili a oni sami se smějí - už přestali důležité věci domlouvat po mobilních telefonech. Poučili se. BIS včas odhalila plánovaný útok našich několika málo nácků na syna  premiéra Jana Fischera před dvěma lety, čemuž mohla Policie jen v závěru asistovat divokými raziemi u asi stovky jiných, nic netušících radikálů doma a zavírat je za hlouposti, jako vlastněné časopisy a odznaky s hákovým křížem, i kdyby je nenosili na veřejnosti.
Naše země bojuje proti pravicovým extrémistům oprávněně. Otázkou trochu je, zda ještě legitimními metodami. K této úvaze mne, krom shora uvedeného, přivedla následující zkušenost. Před nějakým časem se mne  známý, český policista zeptal, jestli mám své staré pilotní tričko. Dostal jsem ho kdysi na srazu plachtařů v Německu. Je na něm logo plachtařského klubu v Heilbronnu z třicátých let a historický nápis ve stylu "Luft ist unsere see" - nebo tak něco, Vzduch je naše moře. Písmo je pochopitelně ve Schwabachu - písemném stylu z té doby. Jeho vysvětlení, proč se mne ptá mne zneklidnilo. Tento víkend jsem se dočetl, že policie zatýkala za podobné symboly na oblečení v Mostě. Nevím nakolik policisté rozumněli němčině, ale už vím, že nemohu, jít někam fotit na demonstraci a mít takové tričko, protože by mi mohli ubližovat, měli by na to asi právo. Spoléhat v danou chvíli na vzdělání zásahových policistů je totiž naivní. A to, že moje rodina si to užila jak s nacisty, tak s komunisty, by možná nemuseli slyšet, nebo chtít slyšet. Každý ví jak extrémisty nemám rád, ale boj proti nim za každou cenu není zrovna v pořádku. Že to jde i jinak, jsem se přesvědčil v pátek.

Tak nevím.
Buď je hluboce v nepořádku Německá demokracie, nebo ta naše, Česká.
Jan Zíma.