Před 14 dny se v Chotěbuzi na Karvinsku rozhodl majitel soukromé dílny bránit svůj majetek a bezpečí se zbraní v ruce. Jak média, tak sami romové opět předvedli, jak se z oběti opakované trestné činnosti, dá ve veřejném prostoru udělat vrah.
Dojemné příběhy na místě zadržených Romů o tom, jak nejsou zloději, ale jen sběrači železa a také o tom, že svéprávný a mezi sousedy oblíbený, několikrát vykradený majitel nemovitosti se nejdříve dopustil střelby s úmyslem zabít a potom chodil po místě incidentu s šípem a rohlíkem v ruce a odmítal pomoci zasaženému romovi, jsou asi tak uvěřitelné, jako příběh o tom, že se to celé nestalo na pozemku poškozeného, ale na silnici mezi domy. Sami Romové sice popírají že by vstoupili na pozemek poškozeného, ale jedním dechem dodávají, že železo sbírají po místních skládkách, pozemcích atd. Prý jsou jim zato dokonce místní vděční. Jak dojemné. A nyní se zamysleme. Zda známe ve svém okolí někoho, kdo bude rád zato, že mu na pozemek vnikne tlupa Romských šroťáků a zlodějů železa. Romská pohádka, napadne vás. Šroťáci, jak se jim říká, totiž už patnáct posledních let nemají co na veřejných pozemcích posbírat. Tisíce tun válejícího se železa z dob komunismu už totiž posbírali v devadesátých letech.
A nyní se zamysleme podruhé. Může být pravdivé tvrzení nejstaršího z Romů, že střelec křičel, že bude zabíjet, poté se zabít pokusil a nakonec, zcela bezbranný, bez kuše, s šípem v jedné a rohlíkem v druhé ruce chodil okolo a okázale odmítal pomoci zraněnému Romovi, jež tu pomoc tolik potřeboval. Ptejme se, proč ji potřeboval od střelce, když mu mohli pomoci jeho společníci. Není pravda prozaičtější - že mu sami Romové pomoc neposkytli ?
Zamysleme se potřetí. Může mít logiku tvrzení, že střelec sám nebyl v nebezpečí a bránil veřejnou cestu, jež není jeho a na níž Romové neměli ani co posbírat, či ukrást ?
Daleko jednodušší se jeví obvyklý scénář, jež už asi týden v tichosti koluje Karvinskou Policií i když ho tiskoví mluvčí zatím oficiálně nepotvrdili. Gang Romských zlodělů železa vnikl možná už po několikráté na pozemek opakovaně vykradeného majitele. Ten natáhl kuš a šel je vyhnat. Romové, vědomi si toho, že má jen jeden výstřel věděli, že ho přemohou. Zatímco jeden se rozhodl z místa utéct, druhý zaútočil na majitele pozemku. Ten střílel a omylem zasáhl druhého, utíkajícího Roma. Romové odtáhli postřeleného kumpána k autu a i kdyby jim poškozený majitel pozemku chtěl pomoci, těžko by šel neozbrojen vstříc několika v tu chvíli hystericky vyvádějícím Romům, jež ho při první příležitosti napadnou, či zabijí. Pokud se totiž týče povinnosti poskytnout pomoc raněnému, nevztahuje se na nikoho, komu hrozí nebezpečí. Tedy ani na ubránivšího se majitele pozemku.
Pročpak Romové nepoužili vlastní telefony a požádali o zavolání záchranky projíždějícího řidiče ? Nebylo to náhodou tak, že vážně mysleli na nějakou formu krvavé odplaty a čekali do poslední chvíle - jak se situace na místě události vyvine? Nechtěli pro případ, že se jim povede majitele přemoci a zranit, či zabít za dobu, než přijede policie, prostě jen nenechat stopy. Copak ani jeden z těch čtyř neměl vlastní mobil? Proč použili cizí?
Když nejstarší z Romů uvádí, že byli na veřejné cestě, nekradli a nebyla poskytnuta pomoc, neubráníte se dojmu, že se vyzná dobře v trestním zákoně a plete poškozenému oprátku z paragrafů. Možná by stálo zato, aby novináři zjistili, kolik trestněprávních záznamů mají členové tohoto sběračského týmu už v životě za sebou. Kolik kriminálů je natolik vzdělalo, že se vyznají v trestním právu stejně dobře, jako zkušený právník.
Praxe se zloději kovů je totiž pořád stejná. Když vniknou na náš pozemek, nedají se vyhnat a kradou, i když jim hrozíme policií. Za železo považují i sekačku zamklou v naší kůlně. Chodí v početní přesile abychom je nemohli zadržet a neváhají proti nám použít násilí. Když jsou i tak zadrženi, policii a médiím pohotově lžou a dělají z obětí rasisty. A v tomto případě tomuto nebylo jinak.
Gangy zlodějů kovů, jež nerespektují náš pozemek, majetek a naši nedotknutelnost, by si měly zvyknout.
Budeme se bránit a nebudem váhat po nich střílet.
Jan Zíma
