Někdy nás naši bližní překvapí. Někdy nás překvapí víc, než bysme čekali. A někdy se nestačíme divit.
COPAK TO ZAS ZBYTEČNÉHO ŘEŠÍŠ ?
Před několika týdny jsem po osmisetkilometrové cestě ze švýcarské Basileje jsem zaparkoval svoje obstarožní plechové vozítko pod do noci svítící lucernu a s předsevzetím "dvě na noc a do postele" jsem vykročil v jednu ráno k místní hospůdce. Není ledajaká. Jede nonstop, střídá se v ní na směny parta docela fajn ženských a místní Zlatopramen mi připomíná ten tekoucí zázrak z filmu Postřižiny. Tušit, co mně v té hospodě onoho večera čeká, asi bych šel spát na sucho. Ale desetihodinová cesta v obstarožním autě, z nějž si mí Švýcarští sousedi dělají legraci že je tak orezlé, vykonala své. Byl jsem unavený těšil jsem se na své české pivko. Tahle hospoda je typická tím, že tu sedávají u štamgastského stolu členové místní komunity a nedělají se tu rozdíly. A tak tu sedí u jednoho stolu bývalý kriminální rada, současný policejní inspektor, náměstek z Čezu, nebo nevím odkud a zrovnatak tu sedávají místní Komunisti a hádají se pravidelně s jediným místním členem ODS. Semtam si přisedne řidič pražských lichvářů , semtam místní gambleři. Svoje místo jsem zi za pět posledních let nevyseděl a tak sedávám uctivě na jeho kraji. Pořád to mám lepší než místní drogoví dealeři. Ti k tomuhle stolu nesmí. A všichni tu žijí jako jedna komunita a tak je to v pořádku.
Kde to je ? Kdepak. To je mé tajemství.
Hvězdou této čtvrteční noci byl místní bagrista. Celému stolu vysvětloval, jak má zase pravdu. Tedy poloprázdnému stolu. Ne snad, že by ten člověk ničemu nerozumněl, to právě naopak, chodí vybavený spoustou vědomostí ale přeci. Rád se hádá a rád přehání. A zejména se s vámi bude hádat, když se ho zeptáte, jestli náhodou jeho dědeček nebyl sám baron Prášil. To si neumíte představit, co ten člověk začne dělat. Nejinak tomu bylo i tohoto večera. U stolu to trochu prořídlo a tak jsme museli poslouchat povídání o tom, že piloti formule 1 jsou vlastně pomalí břídilové a ale panečku "Vrchaři" míněno ti co jezdí závody do vrchu, jezdí do toho kopce rychlostmi okolo 300 kmh.
Dostalo se mu pohrdlivého komentáře o kecalech ale nepřestal. Série opakovaných tvrzení o tom že my "Nic nevíme!" provázená smíchem, přešla v dotazování, zda vůbec víme, co je to rychlost. Když ten dotaz zazněl asi popáté, odpověděl jsem mu že jde o "vyjádření stavu pohybu - například tělesa." Ne snad že bych byl až takový vědec ale měl jsem sebou počítač a v něm otevřenou Vikipedii. Čeští majitelé hospod už dávno pochopili to, čemu se neustále brání například České Dráhy. Kdo nemá ve svých prostorách signál připojení WI-FI, ten je předurčen k vymření.
Odpovědí mi bylo jako vždycky, "Ty nic nevíš!" Tak asi nevím pomyslel jsem si a smolil jsem si dál něco do svého počítače. Místní blondinka a servírka v jedné osobě, hezká hodná zachovalá čtyřicátnice se do sporů s bagristou nehrnula. Jako každá blonďatá pohodářka si o všech těch "veledůležitých chlapských sporech" myslí svoje a má povětšinou pravdu. Namísto planých hádek si obvykle louská křížovky a protože je chytrá, většinou nás s tím štve, protože na ní v křížovkách nikdo nemáme. Ony ty pověsti o hlouposti blondýnek jsou tedy obecně hloupost. Blondýnky jsou prostě pohodářky. Blondýnky zbytečně neřeší. Zejména blbosti. A když to okolo stolu zhoustlo, hezká blondýnka se usmála a bagristovi, zuřivě řešícímu jakýsi "VELIKÝ" problém, položila několik jednoduchých otázek. S jednoduchou přímočarostí s jakou se dokáže zeptat jenom ženská.
"Bolí tě něco? Hrozí ti něco? Umírá ti někdo?"
V těchhle jednoduchách otázkách bylo hluboké moudro. Dalo se shrnout jednoduchou poučkou o tom, že se u tohohle stolu řeší hlouposti a bagrista je kormidelníkem téhle vřavy. A byl. Když to u stolu začalo hhoustnout pořádně, sahalo se po popelnících a padaly první výhrůžky, tak těsně před tím, než se strhnula rvačka, blondinka odešla za bar. Sedla si na židli, nebylo ji vůbec vidět, takže pokud začnou lítat půllitry, lidi z oken, nebo střepy, nic se jí nestane. A až se to mužské společenství vyřádí, vyjiskří a trochu uklidní, půjde sesbírat to co zbylo z půllitrů. Chlapi se posbírají sami. A pak se to rozejde, nebo ještě víc ožere a bude šlus.
Nesmyslné problémy se stanou méně důležitými než byly, emoce ustanou a bagrista bude něco důležitého vysvětlovat až zas příště. A bude klid, mír a pohoda.
A taky to tak nakonec bylo.
Ony ty ženské mívají často v životě pravdu. Zejména blondýnky.
Jen si ji nechávají pro sebe.
Jan Zíma
