Málokdy se Vám povede zažít takovou legraci jako se to povedlo mně, při návštěvě obchodního zástupce firmy ČEZ. Zejména když víte, co jí předcházelo.
Čtěte a myslete !
Starý přítel, jemuž říkáme ne zcela přesně Jarda, je učitel, myslivec a kamarád z dětství. Před zhruba osmi lety koupil na venkově, dál od Prahy, malý domek. Dosavadní majitel ho zdědil, moc se o něj léta nestaral a co nepropil, to prosázel. Když už se chtěl zbavit dluhů, domek Jardovi prodal za pár desítek tisíc. S odpojenou elektřinou a původním stavu stavby někdy z roku 1905. Nebýt v osmdesátých letech nově udělané střechy, stálo by to zato spíš zbourat.
Jarda se dal do práce a když vyklidil tuny harampádí a vyboural ještě do pozimu dveře do budoucí přístavby kde měl v plánu koupelnu, došel k tomu, že už bude na stavbě potřebovat proud. A tak zašel na ČEZ.
A přišlo první překvapení. Ačkoli dluh byl bývalého majitele a ČEZ ho na něm vymáhal, najednou chtěla úřednice za přepážkou, aby dluh zaplatil i Jarda. A protože to nebyl jeho dluh a šlo o sedmdesát tisíc, neměl důvod dluh platit. Ani po opakovaných návštěvách neuspěl.
Buď zaplatí dluh který neudělal, nebo jej ČEZ nepřipojí. Monopolní postavení umožňovalo ČEZu si diktovat.
A tak dětem doma vysvětlil, že se na chalupu bude jezdit až od jara a sám trávil podzim šoulačkou po lese s flintou na zádech a po večerech si svítil moderní petrolejkou. Tou, co je na baterky a svítí modrými diodami.
Někdy na vánoce dostal soused u nás v domě jako dárek elektrocentrálu ke svým šedesátinám a hned nato druhou od snachy a tak se rodina rozhodla jednu prodat jako nadbytečnou. Tak jsem zavolal Jardu a skoro nová, tichá uvrněná Honda změnila majitele. A najednou se zas mohlo stavět. Honda byla centrálou sotva slyšitelnou, což se posléze ukázalo jako problém.
Půjčená míchačka několik týdnů přežvykovala čerstvou maltu a přístavba s novou koupelnou stála sotva za měsíc. Jen počkat až ČEZ zmoudří a může se kolaudovat. To se ale nestalo.
Začaly se dít jiné věci.
Krátce po dalším odmítnutí na centrále ČEZu se v pracovním pikapu s barevným logem přihnali dva zle se tvářící pánové a rovnou na Jardu uhodili.
Kde máte to téčko ! „ zněla strohá žádost, kterou bylo třeba Jardovi přeložit.
Kde prý má tu černou přípojku. Jarda žádnou neměl a pánové se vytasili tím, že vědí, že ji má. Když chtěl Jarda vědět od koho tu pitomost mají, nechtěli to říct. Nebylo ani třeba. Místnímu starostovi ležel Jarda v žaludku, aniž byl pro to důvod a ten ho udal. Taková ta poťouchlá, zlá komunální svině, co se nechá zvolit a potom jenom škodí.
Tak Jarda řekl, že ty dráty jsou odstřižené až u silnice, a ať se pánové nezlobí, ale od nic nezneužívá. Ukázali na u domu stojící míchačku a on jen dodal že má za domem centrálu a - nashledanou. Později se ukázalo, že určitou roli asi hrálo to, že ta centrála nedělala celé víkendy kravál, protože to byla tichá japonská Honda.
A tak, pochopíc, že to jinak nepůjde, koupil Jarda solární soupravu, na střechu se mnou dal příští víkend solární panel a poté velkou baterku do bagru spolu s elektronikou dolů do sklepa. A začalo se svítit.
Na chaloupku začala jezdit celá rodina a poté, co Jarda přistavěl krb s velkou vložkou na ohřev vody, už ho čekala jenom kolaudace. Jenže.
Jednoho dne přišel Jarda z lesa a jen za ním zapadly dveře, přihrnula se k domku dodávka plná samopalníků ČEZu a chystali se přeskákat plot. Bylo to za časů kdy už se o skandálech ČEZ MĚŘENÍ vědělo. Ostatně tenhle samopalnický vymáhací útvar byl zaveden za Martina Romana a vlády ČSSD Jiřího Paroubka, pokud si vzpomenete. Lidovost naší levice tehdy neznala mezí. Jarda, majíc v domku malé děti sáhl po flintě a udatní rambové státního ČEZu raději zůstali venku. Sice vyhrožovali, ale prostě si to nedovolili. Zavolali policii a po jejím příjezdu se domáhali vstupu dovnitř. Jarda to odmítl a pozval dovnitř jen policisty. Ti se spokojili s kontrolou akumulátoru ve sklípku a dvanáctivoltovými diodovými žárovkami v objímkách, jež ani nebyly na 220 voltů stavěné.
Rambové odtáhli a za týden přijeli zase chlapíci v firemním pikapu.
Jiní. Že prý se chtějí dohodnout. Nebylo na čem. Ne s takovou firmou.
Od té doby, léto, co léto, přijede nějaký obchodní zástupce a květnatě hovoří o pohodlí života s elektřinou. A Jarda odpovídá o pohodlí solárního panelu.
Když počátkem letošního července přijel další, byl jsem u toho. Jak začal melodicky argumentovat, neprojevil jsem tolik slušnosti jako pan domácí a rovnou jsme se ho zeptal, proč je u nás elektřina dražší, než kolik ji sám platím v Německu. Dlouze mi vysvětloval, jak si tohle vymyslela média, ale když jsme vytáhl svůj německý „rechnung“ od Drewagu, zblednul.
Tak jsme mu vysvětlil to o solárních panelech na druhé straně domu a o nepotřebě jejich vymahačů v zahradě, aby tu dělali divadlo před dětmi a taky fakt, že se to celé táhne 8 let a žeby už mohli přestat s tou svojí barevnou energií prudit.
Pokud člověk nemusí, s takovou firmou co si z něj dělá dojnou krávu a blbce zároveň, je lepší nic moc nemít. Žít se dá i jednodušeji.
Chasník v obleku, s důležitě vypadajícími deskami v rukou pochopil, že tady jsme ČEZ prokoukli a bylo.
Jan Zíma.
Čtěte příště: Stalking jako noční můra…
