Soudkyně JUDr. Šperlichová? je velmi zkušenou soudkyní, trestní právo zná jako své boty a rozsudky seká jako Baťa cvičky. Musí vědět, že v případě pochybností se rozhoduje ve prospěch obžalovaného. Napsal jsem jí tento dopis:
Vážená paní soudkyně JUDr. Šperlichová,
v lednu tohoto roku mě sdělil Ing. Jaroslav Janota, že byl za pokus o vraždu odsouzen na 12 let a že čin nespáchal. V reakci na to jsem jej požádal o zaslání rozsudku.
Pana Janotu jsem znal tak, jako mnoho dalších z jeho politické činnosti, při které se vždy projevoval jako člověk s velkým sociálním cítěním. Vždy své názory formuloval obezřetně a uvážlivě, a přitom přímočaře tak, aby o jejich obsahu nebylo možno pochybovat - aby jim bylo zkrátka dobře rozumět. Jako vraha jsem si ho nemohl představit a nebyl jsem sám.
Po přečtení Vašeho rozsudku jsem s ním opět mluvil a jasně jsem mu vytkl jádro celého případu, tedy to, že střílel přes zavřené a zároveň neprůhledné dveře s vědomím, že se za nimi může nacházet člověk. Dal jsem mu též najevo, že soudem zvolená právní kvalifikace je zcela přesná. Obratem mi ovšem odvětil, že ze zvuku a ozvěny na schodišti domu poznal, že osoba není v bytě a že tedy věděl, že jí nemůže zranit.
V rozsudku se touto jeho očividně klíčovou obhajobou i krátce zabýváte (str. 21). Dospíváte ke skutkovému zjištění, že "obžalovaný vystřelil v okamžiku, kdy prokazatelně musel slyšet, že na rozhraní chodby jeho bytu a chodby domu se nachází člověk, který se zde zřetelně hlasově projevoval."
Jen o dvě věty dále ovšem uvádíte zcela odlišnou verzi: „Pokud obžalovaný střílel skrze zavřené dveře, nemohl vědět přesně, kde se svědek nachází a ..., pak se skutečností, že zde nacházejícího člověka zasáhne, těžce ho zraní, případně i usmrtí, srozuměn být musel."
Tomuto rozporu se v rozsudku již dále nevěnujete a pouze vyslovujete ničím nepodloženou domněnku, že "bylo jen šťastnou shodou náhod, že dráha střely minula tělo poškozeného ... a to jeho hruď o pouhých 69 – 71 cm". Už ovšem v této souvislosti přecházíte skutečnost (kterou jinak sama na jiném místě rozsudku zmiňujete, str. 15), že vchodové dveře do bytu se nacházejí v pravém úhlu („na pravé straně“) k dveřím obývacího pokoje, ze kterého byl výstřel veden.
Z této klíčové části rozsudku je zcela zřejmé, že soud měl pochybnosti o skutečném vědomí pana Ing. Jaroslava Janoty v okamžiku výstřelu a bylo povinností soudu hodnotit tuto pochybnost v prospěch obžalovaného (In dubio pro reo - v pochybnostech ve prospěch obviněného, § 2 odst. 2 TrŘ, v čl. 40 odst. 2 Listiny a Evropské úmluvy čl. 6 odst. 2).
Jinými slovy řečeno jste klíčovým a zároveň si navzájem odporujícím skutkovým zjištěním nevěnovala náležitou pozornost, hodnotila jste je účelově v neprospěch obžalovaného a to tak, aby očividně zapadali do předem předpojatého názoru, že na úřední osoby se zkrátka nestřílí a že takové jednání je padni komu padni vraždou, tedy tím nejzávažnějším zločinem.
Ing. Jaroslav Janota se dle svých posledních slov s takovouto zlovůli soudu nemohl smířit, byl zděšen, že i odvolací soud tento klíčový rozpor bez povšimnutí přešel, že konec konců dospěl k závěru, že jednu skutečnou vraždu spáchá. Tu vlastní.
Zanechal nám zde ovšem odkaz v podobě úvah nad tím, jak ta naše justice vlastně funguje. Jak semele očividně nevinného člověka a dostane ho do tak zoufalé situace, že spáchá sebevraždu.
Snad v sobě máte dostatek sil a odvahy a najdete pomoci prostředků trestního řádu cestu, jak tento nespravedlivý rozsudek posmrtně zvrátit a očistit dobré jméno pana Ing. Jaroslava Janoty.
S úctou
?P.S.: Pohřeb se koná ve středu ?1.3.2017 v 10:30 ve Zlínském krematoriu
