Po komunistickém puči v únoru 1948 následovalo v červnu téhož roku slučování ČSSD a KSČ. Činnost sociálně demokratické strany byla tehdy ukončena v rozporu se stranickými stanovami a následovala čtyřicetiletá doba totality a nekompromisní boj proti "sociáldemokratismu". Díky funkcionářům a členům strany, kteří odjeli do exilu, ČSSD nikdy nepřerušila svou činnost. Několik sociálních demokratů bylo v padesátých letech popraveno; vůdčí účastníci pokusu o založení ilegální Československé nezávislé sociální demokracie byli odsouzeni v červnu 1950 k trestům odnětí svobody na patnáct, resp. dvacet pět let.
Volba prezidentaidnes
K postupnému sloučování mezi sociálními demokraty a komunisty dochází i dnes. Zatím jen v oblasti kontroverzních postojů, které nejsou jen vzdálené sociálně demokratickému přesvědčení, ale zjevně jsou v rozporu s demokratickými hodnotami.
Bezprostředně po prvním kole prezidentských voleb, dne 18. ledna 2013 rozhodlo předsednictvo strany, že pro druhé kolo, do kterého nepostoupil její člen Jiří Dienstbier, doporučuje občanům zvážit volbu Zemana. Několik významných sociálních demokratů se s tímto postupem neztotožnilo a bijí na poplach, neboť u Miloše Zemana se zjevně nejedná o levicově zaměřeného kandidáta, který by měl v úmyslu hájit sociální stát a demokracii, ale o pravicového populistu s nahnědlým podhoubím, navíc spojeného s různými pochybnými podnikatelskými strukturami, tedy s mafií, která očividně financuje jeho netransparentní volební kampaň. To vše v době, kdy korupční prostředí jen kvete a státní moc není s to se účinně bránit.
V roce 1993 byl sice Miloš Zeman zvolen předsedou ČSSD, ovšem za velice podivných okolností. Na sjezdu panovala až hysterická atmosféra. Strana se tehdy rozštěpila na dva tábory a vzniklo vnitrostranické opoziční křídlo. Ihned poté se Miloš Zeman začal svých politických konkurentů uvnitř strany zbavovat. Navrhl například vyloučení ex-předsedy Jiřího Horáka, šéfredaktora stranických novin Právo Lidu Přemysla Janýra a tehdejšího tajemníka Jiřího Paroubka. Své mocenské struktury postupně upevňoval i díky právní trhlině ve stanovách strany, která umožnovala různé přihlašovací akce členů (černé duše).
V roce 1998 se stal na základě opoziční smlouvy s ODS zastoupenou předsedou Václavem Klausem českým premiérem. Tato smlouva sice umožnovala prosazovat či udržovat sociální stát, ale především umožnovala mocenským strukturám v ČSSD a zároveň v ODS se pořádně nabaštit, tedy naplnit kapsy z různých státních zakázek při faktické eliminaci demokratických kontrolních orgánů. Členy ČSSD, kteří by stáli eventuálně v cestě nechal například svými lidmi - poradci v čele s Miroslavem Šloufem - zdiskreditovat. Nechal připravit materiál s názvem Olovo, namířený proti významné člence ČSSD Petře Buzkové. Spis mimo jiné obsahoval smyšlené pomluvy o tom, že se Buzková živila prostitucí, týrala svou malou dceru nebo že spolupracovala s StB. Když redaktorka Sabina Slonková psala o ovlivňování státních zakázek, Karel Srba, tajemník ministra zahraničí Jana Kavana, objednal její zavraždění.
Jako předseda vlády v roce 2002 sice Miloš Zeman skončil, kandidoval ovšem hned v dalším roce neúspěšně na post prezidenta České republiky, a v roce 2003 odešel zhrzeně a navždy z politiky, alespoň to tvrdil. Skutečnost byla ovšem taková, že začal ČSSD systematicky škodit. Po sněmovních volbách v roce 2006, které dopadly patem, se opět na politickou scénu vrátil. Přemluvil či přinutil dva poslance zvolené za ČSSD k podpoře konzervativní vlády Mirka Topolánka (ODS), která začala odbourávat sociální stát. Později založil v roce 2009 vlastní politickou stranu kopírující v podstatě program sociálních demokratů. Ve volbách do Sněmovny 2010 Strana práv občanů - Zemanovci získala necelých 5%. Do Sněmovny se sice nedostala, odčerpala však ČSSD poměrně velké množství hlasů. Novou vládu opět sestavila konzervativní ODS a v odbourávání sociálního státu pokračovala ještě vyšší intenzitou. Miloš Zeman se zase na vždy rozloučil s politikou. Už o dva roky později se opět vrátil, aby se znovu ucházel o post prezidenta České republiky.
K totalitním praktikám minulých dob loajální KSČM nelenila a též vyjádřila, přímou podporu Milošovi Zemanovi. Na ducha opoziční smlouvy nezapomněl ani prezident Václav Klaus a taky neváhal s přímou podporou za pomoci nacionalistických vášní a své rodiny v čele s první dámou.
Zachovalé mocenské struktury v ČSSD, které vybudoval původně Miloš Zeman, především okolo místopředsedy Zděnka Škromacha nyní mobilizují všechny své síly, aby nepřímou podporu Milošovi Zemanovi, kterou schválilo předsednictvo strany, zvrátili v otevřenou a přímou. Hejtman Michal Hašek prezentuje v mediích už bezvýhradnou podporu jménem celé ČSSD, svolal všechny hejtmany, aby se též zřetelně vyjádřili v prospěch Miloše Zemana, Zdeněk Škromach zase zapracoval v senátním klubu ČSSD a následují všechna možná regionální sdružení.
Zdá se, že není možné se tomuto vývoji vzepřít, neboť protikandidátem je první místopředseda výrazně asociální a nepopulární vlády Karel Schwarzenberg. ČSSD není s to a už vůbec ne v tak krátké době svým voličům vysvětlit, že sice vládu kritizuje, ale v tomto výjimečném případě doporučuje na post prezidenta České republiky Karla Schwarzenberga.
Vyhraje-li ovšem Miloš Zeman tyto prezidentské volby, ČSSD ovládnou během krátké doby zmíněné mocenské struktury úzce spjatý s mafiánským prostředím a lidé s politickou vizí budou vylučováni, perzekuováni či diskreditováni, v nejlepším případě budou hrát pouze roli užitečného křoví.
Při příštích sněmovních volbách, nejpozději v příštím roce, tu již nebude opoziční smlouva s ODS. Nahradí jí úzká spolupráce s KSČM, alespoň zpočátku, která později bezproblémově, bez většího odporu, vyústí ve sloučení obou stran, neboť společný zájem tu je vlastně pouze jen jeden.
Mám-li nyní v druhém kole voleb na výběr pouze mezi Karlem Schwarzenbergem a Milošem Zemanem, jsem nucen dát svůj hlas proti Zemanovi. Nešel-li bych volit anebo vhodil-li bych neplatný lístek do urny, riskoval bych, že díky mému hlasu zvítězí Miloš Zeman. Demokracie a základní lidská práva jsou mi skutečně mnohem cennější, než věčný boj mezi konzervatismem a progresivismem o který v této volbě stejně nejde.
