Večer polské literatury na Skleněné louce v Brně jsem původně bral bez nějakých větších tvůrčích ambicí (kromě pořízení několika fotek).
Jenže jeho pořadatelé hned na začátku předali do publika výzvu k četbě ukázek vlastní literární tvorby – ať už dřívější – nebo napsané přímo v průběhu večera. Ale k tomu bych se ještě měl dostat...
Nejdříve pár slov k struktuře vlastního literárního večera. Jeho protagonisty byli Marek Timko a Róbert Jurinek. Večer byl členěn do tří bloků – z nichž první a třetí byl věnován polské literatuře čtené oběma výše zmíněnými protagonisty.
Druhý blok byl autorský a v něm měl právě možnost vystoupit kdokoliv z publika se svojí tvorbou. Ještě poznámka k hudebnímu doprovodu. Avizovaný klavírista se prostě nedostavil.
Proto další výzva do publika, aby se nabídl někdo, kdo vládze hrou na klavír. Pochopitelně se nehlásil nikdo – jenže v průběhu večera se jeden hráč a jedna hráčka přeci jen našli - takže program mohl proběhnout přesně podle scénáře...
A protože večer byl věnován polské literatuře – vzpomněl jsem si na jeden svůj dávný výlet do Polska a už tu byl námět na báseň, kterou jsem chvatně sepsal na účtenky za pomocí půjčené propisky a posléze se i přihlásil do autorského bloku na čtení.
Po přestávce tedy přišel na řadu autorský blok s autorskými vstupy z řad diváků...
Mezi několika účastníky přišla i výzva pro mě, abych předstoupil před publikum.
U publika měla největší odezvu zmínka, že text básně, kterou hodlám přečíst byla napsána na formátu dvou účtenek.
Tuto báseň jsem pojmenoval
Krakovské postsynchrony
Vzpomínáš?
Krakov 99.
Vlastně...
Kdo by měl vzpomínat – když jsem tak trochu vlk samotář,
co před sebou měl dva dny volna.
Tak ho napadlo zajet si z Brna do Krakova.
A ještě si užít dvacáté století.
V Brně jsem na vlak nastupoval někdy po poledni.
Krakov mě přivítal už za tmy.
Tak jsem neváhal a vyrazil do centra dění.
Opravdu,
kolem Rinku Glowny ještě fungovaly ty malé pivnice,
co ukazovali jako zdejší lákadlo v České televizi.
„Budu pít na tvoje zdraví“
zahlaholil jeden Polák,
s nímž jsem se dal do řeči.
Vlastně,
nic zvláštního se nestalo
- jenom, že lavici nádražní jsem za lože měl.
Tak jako za útlého mládí.
A pak mě ještě zaujalo,
že všichni ve městě se tak nějak mile usmívali...
A ženy,
ženy ty se usmívaly nejvíce.
Třeba studentky v židovské čtvrti.
Vlastně nevím,
proč se všichni tak usmívali,
možná pro to,
že dvacáté století bylo u konce.
Opět přestávka a po ní následoval třetí blok – věnovaný polské literatuře a večer se tak pomalu chýlil k závěru.
