Pršelo teda pořádně. Vběhnu do tramvaje ještě s napůl nasazenou kapucí. Přede mnou sedí asi tři dívky. Ucítím stín zvědavosti. Jenže já stáhl kapuci ještě více do čela a nasadil co nejoficióznější výraz.
„Já asi budu muset vystoupit“ – vyhodnotila situaci přede mnou sedící dívka a koutky úst se jí pohnuly v potlačeném smíchu. Jo – byl to takový typický listopadový déšť – vytrvalý, celodenní - stejně tak jako dneska. Jenže tenkrát se psal rok devadesát pět. Tento rok byl pro mě především o práci. I když to byla taková ta práce příznačná pro první půlku devadesátých let – totiž práce u hlídací služby.
Pochopitelně – základní plat za moc nestál – ale dalo se vydělat – jak se říká „hodinama“. To, že jsem se sešel s kámošem na pivku – tak jako tohoto deštivého dne – to byla ojedinělá vyjímka a vzácnost. Kupodivu si po těch letech pamatuju i lokál – bylo to „U hada“ (tato brněnská hospoda je pořád ještě v provozu). Tenkrát muselo být pěkně narváno, když jsme – my dva s kámošem – našli volné místo jedině u stolu kde už seděli další tři hosti. Vlastně – a jak se mělo ještě po chvíli ještě zvýraznit – tato trojice byla poněkud nesourodá. Takových pětatřicet let života – ač z mého dnešního pohledu hodně mladý věk – tenkrát to pro nás znamenalo polovičního důchodce. To byly roky co jsem typoval jednomu z těch hostů, co s náma seděli u stolu.
Ti další dva byli úplní mladíci – dvacet, jednadvacet – takoví frajírci a namyšlení floutci. Tu z věšáku zcela nenadále spadl deštník a to k místu, kde seděl ten starší z přísedících od našeho stolu. „Zvedni ten deštník, nebo zaplať škopek!“ nastoupil na tohoto hosta agresivně jeden z těch floutků. Ale pětatřicátník se držel a nehnul ani brvou, a to ani, když floutek v těchto svých agresivních slovních výpadech pokračoval. Situace hrozila přerůst v otevřený konflikt – možná dokonce v hospodskou rvačku. Do děje se však vložil můj kámoš a přidrzlého floutka zklidnil. Deštník ovšem stále zůstával na zemi.
My dva jsme začali komunikovat i s obtěžovaným pětatřicátníkem. Vlastně jsme probrali všechno možné a ani nepostřehli, že ti dva mladí drzouni už odešli… Pětatřicátník dopil pivo, zaplatil – a – a – zvedl ze země opuštěný deštník a zamával nám tímto parapletem na rozloučenou.
„Nejlepší historky stejně píše sám život“ – poznamenal kámoš.
