Předem se omlouvám, že k tomuto textu chybí dobová fotografická dokumentace – ale z vyústění následujícího příběhu snad vyplyne proč.
Sedíme takhle s kámošama v pátek v hospodě (odhadem mohl být tak rok 87). A tu došlo na vtipy. Slova se chopil Hum (to je autentická přezdívka – rovněž se omlouvám z případných nedorozumění, ale nechtělo se mi přezdívky, případně křestní jména měnit).
Tedy Hum začal vyprávět vtip (a zde bych opět podotkl, že tento vypravěč je známý spíše než krátkou délkou vtipů – tak délkou spíše „střední“). Děj tohoto vtipu se měl odehrávat v NDR...
„Probíhalo cvičení východoněmeckého Bundeswehru...“ začal rozšafně Hum.
Jenže spojení "východoněmecký" a "Bundeswehr" mi znělo jaksi nepatřičně – přerušil jsem ho tedy s faktickou námitkou „Bundeswehr je přece v Západním Německu, ve Východním se to asi jmenuje jinak!“
„A jak teda?“
„To asi bude Volkswehr!“ - namyslel jsem.
Hum obrátil oči v sloup – „S tebou se fakt nedá mluvit vážně!“
Nebo třeba jindy – toulali jsme se parkem. Bezpečně jsme tam byli čtyři – já, Petr, Cly a Cook. Došli jsme k takovýmu festovnímu kamennýmu podstavci - jak stvořenýmu pro sochu. A protože Cook měl s sebou foťák, napadlo nás, že se vyfotíme.
„Půjč mě kabát“ obrátil se Petr na Clye a vzápětí si tento kabát oblékl a vylezl na sokl. Nasadil v něm tak těžce funkcionářský výraz, že z něho až přecházel mráz.
Když jsem ho na podstavci vystřídal já – a rovněž se nechal fotit v půjčeném kabátu – tak někdo z kámošů zvolal „Hele, on vypadá jako Vitásek!“ ( Pro nezasvěcené bych dodal, že onen Vitásek byl hlavním hrdinou seriálu „Rodáci“, který běžel v televizi na sklonku minulého režimu. Děj tohoto seriálu se odehrával za Druhé světové války – kdy se Vitásek ze studenta vyprofiloval v partyzána a pak navazovaly díly odehrávající se v poválečném období – tehdy se z bývalého studenta stal zapálený revolucionář. Co se týče vzhledu tak byl pro Petra Vitáska typický vzadu krátký sestřih a právě také podobný kabát. A já tehdy docházel na vojenskou katedru a byl jsem tedy zastřižen podobným způsobem – a navíc jsem tehdy ještě měl podobně tmavý vlas. Tolik tedy na vysvětlenou).
Fotili jsme se tedy vzájemně na podstavci pro sochu – když v jistém okamžiku nastala zcela neočekávaná komplikace.
Přijela totiž policejní hlídka – tedy dobově VB či SNB. A samozřejmě je naše počínání poněkud zarazilo, ale bylo znát, že se celou záležitost snaží brát s jistým nadhledem – přesto formálně provedli kontrolu občanských průkazů.
A zdálo se, že tím to také skončí. Jenže – jenže – někoho z nás napadlo esenbáky při tom úředním aktu vyfotografovat. Policajti to ovšem zaregistrovali. V ten okamžik šla veškerá sranda stranou – a příslušníci nekompromisně požadovali vytažení filmu z foťáku a jeho znehodnocení osvícením na denním světle.
Tak jsme tedy dopadli!
„Promiň Cooku“ omlouval se Petr majiteli foťáku za tento průšvih... Cook rezignovaně pokrčil rameny. Já jsem chtěl přeci jen situaci poněkud odlehčit – a prohodil jsem směrem k oběma spřáteleným mladíkům chlácholivě – „Ale Cook se přece nezlobí, naopak, on je svým způsobem rád!“
„Blbče!“ štěkl po mně Cook.
