Jihovýchodní Morava byla oblastí, kde se tradičně stavělo z hlíny, tedy hliněných cihel – na rozdíl od jiných oblastí Českých zemích, kde převládal dům roubený ...
Domy a domky z hlíny a se žundry a brněnská nářečí
Domy a domky z hlíny a se žundry
Hlína byla základním stavebním materiálem v mnoha zemích světa – především směrem na jih – né vždy se stavělo z cihel – někdy se odlévalo do bednění a podobně. Hliněná jsou tedy celá města, včetně chrámů.
Stavění z cihel má své výhody – i nevýhody – toto bydlení údajně příznivě působí na psychiku, mezi zápory patří jistá rizikovost při rozmarech počasí. Jako stavební materiál je vhodný jíl – kromě této anorganické složky bývají přítomny i organické příměsi. I v druhé půlce dvacátého proběhly pokusy obnovit stavění z hlíny – tyto objekty však poněkud liší od těch historických.
Nejtypičtější z českých a moravských oblastí, kde se staví z hlíny je Moravské Slovácko- zejména Dolňácko. Základem kvalitní hliněné stavby je právě základ a střecha, pak zdaleka nemusí jít jen o obydlí pro chudé. Z hlíny se běžně stavělo i jinde na Moravě – třeba i na Brněnsku.
Brněnské venkovské domky z vepřovic měly často ještě jednu zajímavost – a to jsou žundry – tedy jakási zastřešená otevřená předsíň před vstupními dveřmi. V brně byly tyto žundry poměrně mělké – to však nebránilo, aby kolem nich nevysedávala, či nepostávala chasa vracející se například z muziky, či hodů.
náves Brněnské Ivanovice a zdejší zámek (v pozadí)
na jižní Moravě se dosud daří lidovým písním a folklóru
část 2
Brněnská nářečí
Nejprve tedy trochu admistrativy a rozdělení (či pokus o rozdělení) češtiny podle jazykových oblastí.
Čeština a její nářečí
český jazyk patří ke krajově méně rozlišeným jazykům, hovorová řeč je přes odlišnosti ve výslovnosti, případně různých samohláskách, a dalších odlišnostech za běžných okolností srozumitelná v různých částech republiky.
á v různých částech republiky.
Česká nářečí lze dělit do skupin, ty pak dále do podskupin - a pak by následovala vlastní nářečí /přísně vzato skupiny nářečí by bylo ještě možno rozdělit na "velké" skupiny a "malé" skupiny - u kterých meistupeň podskupina by již byl nadbytečný/.
.
skupiny nářečí
10 česká nářečí a nářečí na Českomoravské vysočině
2 podkrkonošká nářečí
3 chodská nářečí
4 doudlebská nářečí (jižně od Českých Budějovic)
...(eventuelně další "malé" skupiny nářečí v Čechách)
20 (středo)moravská nářečí (brněnsko - hanácká)
21 tišnovská nářečí (někdy označovaná jako samostatná skupina - někdy jen jako podskupina moravských nářečí)
30 východomoravská nářečí (slovácko - valašská, česko - slovenská)
40 slezská nářečí (lašská, česko - polská)
Brněnská nářečí tedy patří do skupiny středomoravských, či moravských neboli hanáckých nářečí, i když označení hanácký by v případě "brněnšiny" nebylo asi příliš opodstatněné, protože územně Brno z Hanou nemá příliš společného.
Lze konstatovat, že jednotlivá nářečí se odlišují podle předměstských vsí, či čtvrtí.
Například poněkud specifickým územím je někdejší samostatné městečko Líšeň a zde užívané nářečí a líšeňský kroj.
Jako oblast - či podskupinu brněnských nářečí lze označit jednak oblast na východ od Brna a jednak oblast na jih či jihozápad od Brna, k Rajhradu, nebo Ivančicím.
Přísně vzato - například výše zmíněný Jundrov spíš než do skupiny brněnských nářečí patří k Tišnovským nářečím - které se od moravských či středomoravských, či hanáckých nářečí odlišují například záměnou "o" a "u".
"Pějme píseň dokolo, okolo stolo" asi tak nějak by mělo znít na Tišnovsku, potažmo i v Jundrově.
Z obecných znaků lze konstatovat, že na Brněnsku, stejně jako v ostatních středomoravských nářečích
se krátí "kořenová samohláska"
spát -> spat
bláto -> blato
chtít -> chcu, chcou
a rovněž dochází ke změně dvojhlásky "ou" na pro někoho nelibozvučně znějící dlouhé moravské "ó"
móka (místo spis. mouka), stréc (místo spisovného. strýc a obecněčeského strejc)
jisté odlišnosti by také možno nalézt v Brněnštině směrem na jih a jihozápad (Rahhrad,, Ivančice)
a v brněnštině na venkově (Brünnerland) směrem na východ (k Pozořicím) ...
Pro brněnské nářečí je typická změna souhlasu - jakože spisovného ano z hovorového jo v Brně na možná ještě více německy znějící ja směrem na Hanou.
