Vyhraje kandidát lidu (německy das Volk) nebo nelidu (resp. nadlidu = zákonodárců)? V posledních volbách prezidenta měli téměř všichni kandidáti podporu sobě blízké politické strany. Letos naopak téměř nikdo.
Vyhraje kandidát lidu (německy das Volk) nebo nelidu (resp. nadlidu = zákonodárců)? V posledních volbách prezidenta měli téměř všichni kandidáti podporu sobě blízké politické strany. Letos naopak téměř nikdo. Co je příčinou takové změny?
Lidé si, obecně vzato, navzájem nevěří. Sami mezi sebou, natož aby věřili ještě nějakým skupinám. Důvodů je celá řada, ale tou hlavní příčinou je zřejmě to, že za každou z nich totiž často vidí – ať už oprávněně nebo ne - jen její ekonomické či mocenské zájmy, nic víc. V takové situaci může být podpora kandidáta jakoukoliv politickou stranou či jinak oficiálně uznanou skupinou rizikem. Přitom jedinec bez podpory od kolektivu nedokáže mnohdy nic.
Identifikací s nějakým kolektivem, či dokonce s politickou stranou s jasně deklarovaným a konkrétním programem, dává člověk přímo či nepřímo najevo své názory na důležité věci. Je tudíž čitelný a dá se aspoň částečně odhadovat jeho působení v roli prezidenta. Bohužel upřímnost, otevřenost a tudíž i jistá předvídatelnost chování se v dnešní společnosti moc nenosí. Člověk s takovými vlastnostmi a jasnými názory je lehce zranitelný. Lze na něj totiž lehce ušít protistrategii a podle potřeby ho nálepkovat (zbrojař, zpěvák, akademik, korupčník, miliardář, mocný, nemocný, všemocný atd.).
Většina kandidátů se k žádné straně, a tím i ke konkrétním a jednoznačným názorům nehlásí. Výjimkou jsou snad jen pan Hynek (za Realisty) a pan Hannig (za Rozumné). Ostatní kandidáti jsou zatím de facto solitéři, což ve mne příliš důvěry nevzbuzuje. Zcela specifickou kapitolou je současný prezident pan Zeman.
Ať už fandím komukoliv, mám rád týmové hráče s konkrétními postoji a vizí do budoucna. Nezajímají mě prázdná prohlášení, že prezident má být hodný, slušný, čestný. To by snad měla být samozřejmost. Podle mě je pouze dokladem morální bídy celé společnosti a jisté malosti některých kandidátů, pokud mají potřebu toto zdůrazňovat.
Uvidíme, zda-li kandidáti během svých kampaní zkonkretizují svá amorfní či prázdná prohlášení. Byl bych rád, neboť to je jediná cesta k tomu, abychom věděli, s kým máme tu čest a kdo žádá o náš hlas.
Současně doufám, že nakonec vyhraje ten, kdo bude nejlepší a ne nejméně špatný.
