Celospolečenské zdroje jsou něco jako babičky. Jejich přínosy k celkovému výkonu rodiny jsou často relativně malé, ale bez nich to prostě mnohdy nejde. Stejně jako u zásob v podniku je jejich hlavní role vnášet do rodiny klid.
Nedávno jsem byl svědkem zhruba tohoto rozhovoru:
Dcerka: Tati, kolik má naše republika vojáků?
Tatínek: Zhruba 25 000. Proč?
Dcerka: Tati, tý jo, to je hodně.
Tatínek: Víš, to zase tak moc není. To je asi tolik, jako kdyby celou vaši školu se všemi dětmi chránili jen 2 vojáci. Anebo kdyby hranice naší země chránil na každých 100 metrech jen 1 voják.
Dcerka: Tý jo, hustý, to je opravdu dost málo. A proč jsme tak hloupí, že si to nezařídíme líp?
A tento rozhovor mne přivedl k následné úvaze:
Máme-li přistupovat ke společnosti jako k firmě, jak se nám někteří politici snaží namluvit, podívejme se na její fungování též pohledem podnikové ekonomiky. Rozsah a kvalita lékařské péče, veřejné bezpečnosti, školství a další důležité funkce státu jsou svým způsobem zásoby (rezervy) společnosti, které jí pomáhají k tomu, aby mohla fungovat stabilně a bez výpadků.
Z pohledu výroby jsou zásoby podniku nezbytné k tomu, aby nemohlo dojít k nenadálému přerušení výrobního procesu. Naopak z pohledu ekonomického jsou zásoby naprosto nežádoucí, neboť za prvé zbytečně vážou finanční prostředky (de facto mám peníze na skladě, ale ty obvykle nic nevydělávají) a za druhé jsou se zásobami spojeny určité náklady (na objednání, dopravu a skladování). Podnik se proto neustále snaží hledat optimální množství zásob, které mu zajistí plynulou a kvalitní výrobu a současně kdy budou náklady minimální.
Pokud klesnou zásoby podniku pod tzv. signální úroveň, začne řešit jejich doplnění. Jinak mu totiž hrozí, že se jeho výroba zastaví anebo bude muset kupovat zásoby v časové tísni a to je obvykle mnohem dražší. Pokud klesnou zásoby jakékoliv výrobního faktoru podniku (materiál, pracovníci, stroje atd.) pod nezbytné minimum, celý výrobní proces zkolabuje. V danou chvíli je jedno, jestli má podnik nedostatek materiálu, jestli se porouchal nějaký stroj nebo jestli onemocněl šikovný řemeslník. Výroba prostě stojí a vedení podniku horentně řeší nastalou situaci, neboť „čas jsou peníze“. Každý ředitel podniku tedy ví, že zásoby nepřímo snižují výkon podniku. Ale taky ví, že zásoby přináší podniku nezbytný klid.
Obráceně a zjednodušeně by tedy mělo platit, že v důsledku snižování zásob by měl logicky růst výkon podniku. Sníží se totiž náklady na skladování zásob a úroky z úvěru (též náklady), který si podnik vzal na nákup zásob. Snížením nákladů se výrobky stávají cenově více konkurenceschopné a podnik obecně výkonnější. Předpokládám, že to do určité míry platí i obráceně. A sice, že rostoucí výkon znamená klesající stavy zásob.
A tak mne napadá, jestli lze podobnou úvahu aplikovat i na společnost jako celek? Jestliže se totiž nyní všude dennodenně dočítáme, jak roste výkon celé české ekonomiky, je podle mne i možné, že současně klesají též všechny celospolečenské zásoby, resp. celkový rozsah a kvalita veřejných funkcí státu. Úbytek celospolečenských zásob, které plní mj. stabilizační funkci státu, je současně umocněn nekonečnou touhou komerční sféry po neustále rostoucím výkonu a zisku, ke kterému je potřeba další a další pracovní síla. Doplňování celospolečenských zásob se tedy navíc komplikuje i o tento problém.
Dále mne napadá, jestli může být snížení zásob pod nezbytnou úroveň zničující pro firmy, proč by k něčemu podobnému nemohlo dojít i v případě společnosti jako takové? A pokud platí, že jsou zásoby a výkon společnosti jako spojité nádoby, ptám se, jak velké má společnost zásoby na řešení krizových situací? Copak je tak těžké představit si kolaps zdravotnictví, školství, armády, policie a dalších základních funkcí státu právě v důsledku dlouhodobě neřešeného poklesu zásob (lékařů, učitelů, vojáků, policistů)? Jak jsem nastínil výše v souvislosti s podnikem, mnohdy stačí kolaps jedné jediné složky a může se zhroutit celý systém.
A teď si přečtěte znovu rozhovor tatínka s dcerkou v úvodu tohoto článku znovu…
„Ti, kteří odhodili meče a vzali si do ruky pluhy, by si měli dát pozor na ty, co odhodili pluhy a vzali si do nich meče.“ (pozn.: převzato z knihy Vlastimila Vondrušky: Breviář pozitivní anarchie)
Jak je vidět, společnost touží po nekonečném růstu, ale musí si uvědomit, že tím vlastně nepřímo tlačí na pokles zásob, které jsou pilířem stability systému. A je pouze a jen na zodpovědnosti celé společnosti, jak velké rezervy si udržuje. Jestliže jsou ve vývoji ekonomiky patrné hospodářské cykly (př. vývoj HDP), lze se domnívat, že do jisté míry inverzním vývojem bude probíhat vývoj míry zásoby. Jak ale všichni víme, lidská chamtivost takové cykly nemá, a i proto je tvorba celospolečenských zásob tak nepopulární.
Jsem zvědav, jak dlouho si ještě budeme namlouvat, že je růst výkonu naší ekonomiky nekonečný a že jsou zásoby společnosti nevyčerpatelné!
Dovětek:
Celospolečenské zdroje jsou něco jako babičky. Jejich přínosy k celkovému výkonu rodiny jsou často relativně malé, ale bez nich to prostě mnohdy nejde. Stejně jako u zásob v podniku je jejich hlavní role vnášet do rodiny klid. Samozřejmě příliš mnoho babiček může být taky nežádoucí :)
