Chceme-li, aby opět správně fungoval náš počítač, přeinstalujeme ho. Nahrajeme na starý počítač nový operační systém, nové programy a pak čekáme, jak si to všechno sedne....
Všem, kdo sledují vývoj událostí ve světě, či alespoň v Evropě, je jasné, že se na pozadí mezinárodních událostí odehrává složité hledání dlouhodobé vize uspořádání evropské společnosti. Pokud nechceme podléhat konspiračním teoriím, hledá společnost takový poměr mezi svobodou a bezpečností, povinnostmi a právy, moderními technologiemi a vírou, silou kapitálu a soudržností společnosti, na kterém by se všeobecně shodla.
I když ponecháme pojem „všeobecná shoda“ a metody jejího politického prosazení stranou, je každému jasné, že má každý národ svoji minulost a historické zkušenosti a lze tedy předpokládat, že bude mít jiné i své aktuální představy o tom, jaký je vhodný poměr mezi výše uvedenými veličinami. To je přirozené a není na tom nic špatného, ovšem je celkem logické, že právě to způsobuje to největší pnutí mezi jednotlivými státy.
Jak to?
Třeba ŠPANĚLSKO…
V polovině dvacátého století byl symbol VICTOR „synonymem ultrakonzervativní diktatury generála Francisca Franca, krutého režimu, jenž stál na nacionalismu, autoritářství, militarismu, antiliberalismu a katolické víře povýšené na státní náboženství. Bezohledný, krutý a nesmlouvavý Francisco Franco se dostal k moci s vojenskou podporou nacistického Německa a Mussoliniho Itálie. Ještě než v roce 1939 zcela převzal vládu nad zemí a udělil si titul El Caudillo – což je španělská obdoba výrazu Vůdce -, stačil zlikvidovat tisíce svých oponentů. Během občanské války a prvních let diktatury mizeli ti, kdo se odvážili mu vzdorovat, v koncentračních táborech, kde jich bylo podle odhadů tři sta tisíc popraveno.
Franco sám sebe vnímal coby obránce „katolického Španělska“ a nepřítele bezbožného komunismu. Vyznával politiku mužské dominance, ženy byly oficiálně vyloučeny z mnoha společenských oblastí, problematické pro ně bylo stát se profesorkami či soudkyněmi, založit si účet v bance, nebo dokonce jen odejít od manžela, který je týral. Franco nechal anulovat veškerá manželství, která nebyla uzavřena podle katolických zvyklostí, a postavil mimo zákon i rozvody, antikoncepci, potraty a homosexualitu.“ [1]
Podobný vývoj svého myšlení zřejmě zažily či zažívají mnohé další evropské země:
Třeba ITÁLIE…
„Problémy současného italského politického systému mají svůj původ v hrozivé historické zkušenosti. V roce 1922 se v Itálii chopil moci fašistický diktátor Benito Mussolini, který začal zemi měnit podle svých autoritářských představ. Ty zahrnovaly tvrdý postup vůči domácímu obyvatelstvu a agresivní zahraniční politiku, která vyústila až v úzké spojenectví s Adolfem Hitlerem a účast ve druhé světové válce.
Tvůrci poválečné Itálie chtěli po zkušenosti s fašistickým režimem v první řadě zabránit opakování podobně černého scénáře. Od základu vystavěný politický systém měl za cíl znemožnit, aby jedna strana či osoba znovu uchopila veškerou moc v zemi. Tomu se sice podařilo předejít, průvodním efektem je ovšem nefunkční politický systém s častými politickými roztržkami. Hlavním problémem jsou neakceschopné a slabé vlády, které se často střídají. Itálie tak postrádá stabilitu, přičemž prosazování důležitých zákonů a potřebných reforem je velmi obtížné. První poválečné volby se v Itálii konaly v červenci 1946. Až do současnosti, tedy za 72 let, měli Italové už 66 různých vlád. Průměrná životnost jednoho kabinetu je tak o něco málo více než jeden rok.“ [2]
Třeba NĚMECKO…
To si vymyslelo - nebo mu možná byla vítěznými mocnostmi vnucena, nevím - takovou ústavu a právní řád, aby nemohl být vůbec nikdo a za žádných okolností ani náhodou diskriminován. Však všichni víme, proč tomu tak je a jaké dopady tento nepružný přístup k řešení akutních problémů společnosti má a v budoucnu mít bude.
Naopak třeba ČESKOSLOVENSKO…
„V Československu je jedna pozoruhodná věc, odlišná od čehokoli, co jsem do té doby viděl: vojáci. Jsou překvapivým způsobem začleněni do civilního života. Na nádraží stojí ve frontě, aby si koupili lístek, obtížení kufry a krámy se dohadují s civilisty o místo ve vlaku a na sedadlo si položí čepici, aby jim je nikdo neobsadil, když vedou dítě na záchod. Nepůsobí jako vojáci, ale jako civilisti v uniformě. Doprovázejí manželky po nákupech v pražských obchodech, za jednu ruku vedou dítě, v druhé nesou tašku s plenami a dětskými lahvemi. Viděl jsem jednoho důstojníka, jak drží v rukou čepici plnou rajčat a čeká, až jeho žena rozepne zadrhnutý zip u nákupní tašky, aby je tam mohla dát. Jiný si vysadil syna na ramena, aby viděl přes dav lidí do výlohy plné loutek. Mohlo by to vypadat jako nedostatek profesionální důstojnosti. Pravděpodobnější je, že je to odvážný důkaz důstojnosti lidské.“ [3]
Jak je vidět, různé režimy se v Evropě projevily v různých obdobích na různých národech různě. I přes zjevné rozdíly v myšlení lidí v různých částech kontinentu se však Evropa s vizí nekonečného míru vydala cestou boření hranic (mezi státy, národy, lidmi, penězi, pohlavími…) a se snahou integrovat všechno, vždy a všude. Zbývalo vyřešit jediné: Jak zajistit „integraci myšlenek“?
Ještě jednou Dan Brown a jeho kniha Počátek:
„Přesto Garzu nepřestávalo udivovat, jak rychle celý (španělský) národ na jednu z nejtemnějších kapitol svých dějin zapomněl. Španělský pacto de olvido – celonárodní úmluva, že se na všechno, co se stalo během Francovy krutovlády, „zapomene“, znamenal, že se španělské děti ve škole o diktatuře učily jen minimálně. Podle jednoho sociologického průzkumu se ukázalo, že když se řekne „Franco“, španělská mládež si vybaví spíš herce Jamese Franca než diktátora.“ [1]
Chceme-li, aby opět správně fungoval náš počítač, přeinstalujeme ho. Nahrajeme na starý počítač nový operační systém, nové programy a pak čekáme, jak si to všechno sedne. Je to vlastně pokus. Pokus, který dopadne většinou dobře. Většinou. Bohužel někdy se však zjistí, že nový operační systém není plně kompatibilní se starým hardwarem. V takovém případě pak musí být nahrazen i hardware.
I kdyby byla na výše uvedeném pravda jen z části, zdá se mi, že Evropě, a tedy i nám, vládnou zakomplexované evropské národy (nejen ty tři výše, ale i Francie či Británie a některé další). Národy, které cítí vinu za svoji imperiální, koloniální či nacistickou minulost. Národy, které se svoji ponurou minulost snaží pokrytecky zakrývat nekonečnou touhou po absolutní svobodě a volnosti, která zvolna začíná přecházet do anarchie. Dost možná si ty národy ani neuvědomují, že právě svým současným chováním vytvářejí podhoubí pro opakování své vlastní minulosti.
Za sebe mohu říci, že jsem rád, že naše země v minulosti nepodlehla bezbřehému nacionalismu, tak jako mu v minulosti podlehly mnohé evropské země. A budu stejně tak rád, pokud naše země nepodlehne nekonečnému liberalismu, kterému podléhají ty samé evropské země v současnosti.
P.S. Jak je totiž vidět, historie se neustále opakuje. Mění se jen prostředky a lidé. Přesně v duchu myšlenek a publikací klimatologa a spisovatele Václava Cílka, historika a spisovatele Vlastimila Vondrušky, egyptologa Miroslava Bárty, vysokých armádních důstojníků Armády ČR Karla Řehky a Otakara Foltýna a dalších, kteří mají své teze ověřeny na dlouhých časových řadách. [4]
Literatura:
[1] BROWN, Dan: Počátek, Nakladatelství Argo, 2017
[2] Ceskatelevize.cz: Itálie vymyslela volební systém tak, aby zemi neovládl nový Mussolini. Výsledkem je nekonečná krize
[3] MARQUEZ, Gabriel García: Devadesát dnů za železnou oponou, Nakladatelství Odeon, 2018
[4] Konflikty se dají předvídat, tvrdí čeští experti. Přednášeli o tom v USA
