Smrt v supermarketu

Dostavil se vlčí hlad, jak už to tak po plavání a cvičení bývá. Ještěže je hned vedle libereckého bazénu Interspar. Tedy vzhůru ke košíkům, naštěstí tu mají i dnes, o třetím dubnovém pondělí, otevřeno dlouho do večera. Jenže ouha, nějaký malér. U vchodu  policajti, kus dlažby obehnaný páskou. Jdeme blíž, uniformy hledí k zemi, kde se někdo svíjí, vypadá to na bezdomovce.  

Ještě pár kroků a uzříme příčinu srocení - tělo přikryté bílou dekou a vedle s obtížemi se sbírající postava, zřejmě kamarád zemřelého.
Zvláštní rozměr dodal celé smutné scéně kontrast s čilým obchodním ruchem, který zjevně panoval za otáčecími dveřmi nákupního střediska. Venku mrtvý člověk, uvnitř jeho nicnetušící soudruzi shánějí knedlíky. Možná by se z toho dalo vyvodit nějaké hluboké filozofické poselství o podstatě a pomíjivosti života atd.
Já si ale jen vzpomněl na Rozšíření bitevního pole, kde je v podstatě tatáž událost popsána lakonicky, bez velkých slov, ale přitom mrazivě:

"Dnes jsem byl v obchodním domě Nouvelles Galeries svědkem smrti člověka. Smrt to byla velmi prostá, ve stylu Patricie Highsmithové (myslím tím, že k ní došlo s jednoduchostí a brutalitou, které jsou typické pro skutečný život a vyskytují se i v románech Patricie Highsmithové). Vše se seběhlo následovně. Vcházeje do samoobsluhy obchodního domu, spatřil jsem na zemi muže, jemuž jsem neviděl do obličeje (později jsem se však z rozhovoru pokladních dozvěděl, že mu bylo okolo čtyřiceti). Kolem něho se již vytvořil shluk několika osob. Prošel jsem kolem a snažil se nezastavovat, protože jsem nechtěl projevovat morbidní zvědavost. Bylo asi šest hodin večer. Moc jsem toho nekoupil: sýr a krájený chleba. Chvíli jsem však váhal před pestrou nabídkou vín, vystavených chtivosti zákazníků. Mrzuté bylo, že jsem neměl vývrtku. Kromě toho nemám víno rád; tento argument nakonec zvítězil, a tak jsem se rozhodl pro balík Tuborgu. U kasy jsem se z rozhovoru pokladních a jednoho páru, který se zúčastnil záchranných pokusů, nebo alespoň jejich poslední fáze, dozvěděl, že muž je mrtvý. Žena z dvojice byla ošetřovatelka. Domnívala se, že se mu měla provést srdeční masáž, ta by ho možná zachránila. Nevím, nevyznám se v tom, ale je-li to tak, proč tu masáž neprovedla? Takovéhle chování nechápu. Závěr, který jsem si z toho v každém případě odnesl, je, že za určitých podmínek můžeme velmi snadno přejít - nebo nepřejít - od života k smrti. Nedá se říct, že by to byla zrovna důstojná smrt, uprostřed všech těch lidí procházejících se svými vozíky (bylo to v době největšího náporu), v cirkusové atmosféře charakterizující zpravidla nákupní centra. Vzpomínám si, že zrovna hrála reklamní znělka Nouvelles Galeries (možná že ji od té doby změnili); její refrén tvořila tato slova: Každý dééénje nový dééén... Když jsem odcházel, muž tam stále ležel. Tělo zabalili do koberců, či spíše tlustých pokrývek, a pevně svázali. Nebyl to již muž, nýbrž balík, těžký a nehybný, a byly slyšet dohady o jeho odvozu.
A je to. Bylo osmnáct hodin dvacet minut."