Zákaz billboardů u silnic? Nebezpečný omyl

Aktuální plány na odstranění billboardů od českých silnic považuji po návštěvě sousedního Saska za nepřijatelné. Na místě jsou myslím odůvodněné obavy, že by takový neuvážený krok mohl vážně ohrozit zdraví a majetky tuzemských motoristů.

Reklamní poutače, proti nimž někteří blouznivci tak aktivně vystupují s poukazem na jejich nebezpečnost, neplní jen společensky cennou úlohu nosiče informací – zpravidla velmi hodnotných – ale rovněž v dnešní globalizované automotovesnici fungují jako určitý antistresor v nepřehledné přehršli dopravních zákazů a příkazů, v chaosu klaksonů, subwooferů a xenonových světlometů.

Zde posloužím osobní zkušeností. Při každé cestě do nedalekého Německa, naposledy teď o státním svátku,  jsem po překročení státní hranice po nějakou dobu lehce zneklidněn. Ocitám se totiž náhle v naprosto neznámém prostoru. Onehdy jsem cestoval z Liberce do Drážďan. Jakmile moje barumky přilnuly k saskému téru, dojem z jízdy se zásadně změnil. Dumal jsem, co je zde jinak, proč je řízení najednou tak zvláštní. Došlo mi to u Bautzenu. Ano, byla za tím absence billboardů. Od hranic až na drážďanské letiště ani jeden (nepočítám-li pár těch „veřejnoprávních“, které mě varovaly, že sešlápnu-li plyn příliš aktivně, můžu se zabít). Jen našedlý asfalt, vypulírované dopravní ukazatele a typicky germánsky načančaná krajina. Zkrátka: nic než autobahn.

Běda, jaká nuda! Jak strašidelně pustá musí být každodennost saského šoféra. Co má ze života dejme tomu žitavský taxikář, který jen bezduše točí volantem, aniž by jeho rutinu rozptýlil třeba megainzerát na ušlechtilou kořalku, po které - bude-li nápoj svědomitě konzumovat – zmutuje nikoliv ve vymaštěného trotla, jak by snad leckoho mohlo napadnout, nýbrž v opačným pohlavím zbožňovaného okouzlujícího borečka. Jak bezutěšným kaňonem depresí musí při každé směně projíždět řidič autobusu z Löbau, není-li rozradostňován obřími upřímnými předvolebními úsměvy sympatických politiků.

Vsadil bych se, že navštíví-li saský motorista české příhraničí, musí být o(c)hromen. Vždyť ta záplava barevných plakátů připomíná kvetoucí louku. Ba co víc: všechny ty vykřičníky a superlativy, jimiž jsou billboardy vkusně opatřeny, dávají jasně najevo, že se host ocitl v zemi netušených možností.

Abychom se ale vrátili na začátek. Proč může být uvažované vymýcení reklam ze škarp českých vozovek nebezpečné? Inu proto, že billboardy dnes de facto suplují státní hranice. V schengenském prostoru - nyní již prostém starých dobrých celnic - dnes jeden hned ani nepozná, kdy je ještě v Sasku, a kdy už v Čechách. A právě od toho jsou tu billboardy. Překračujete-li čáru třeba v Žitavě, hned za Hrádkem vám les poutačů zastíní horizont a tím vás upozorní: Dávej pozor, langsam, už jsi doma v rozvojové zemi, civilizaci jsi nechal za zády, tady je království děr, výmolů a ukradených poklopů od kanálů. Což rozjetému šoférovi uchlácholenému bezchybným saským asfaltem může zachránit nejen poklice a disky, ale i holý život. Proto říkám: billboardy nekácet. Minimálně do doby, než se české silnice začnou alespoň vzdáleně podobat německým a vjezd na naše území tak bude možný bez důrazného varování.