My děti ze stanice Liberec

Některé obzvlášť zahořkle depresivní kouty Liberce mi začínají tak trošku připomínat Západní Berlín osmdesátých let minulého století. Tedy spíš moji soukromou vizi o tom, jak tehdy Berlín - přesněji řečeno okolí Kurfürstendammu - asi tak vypadal. Tuhle představu jsem si utvořil četbou Dětí ze stanice zoo a když jsem nedávno procházel obchodním domem Delta, z nějakého důvodu se mi hned tahle ultraostrá kniha vybavila.

Je to samozřejmě nadsázka, do Kurfürstendammu, jak ho v Dětech ze stanice zoo vylíčila Christane, má tenhle obchoďák ještě hodně daleko. Na veřejných záchodcích se tu (asi) neprovozuje placený sex, dealeři tu neprodávají héro, zevlující teenageři neadorují Davida Bowieho, nýbrž Lanu del Rey atd. Ale co není dnes, může za nějaký čas být.

Hlavně pokud se nezastaví úpadek hluboký jak niagarské vodopády, jímž tohle nákupní středisko prochází v posledním půlroce. Navzdory luxusní poloze na dopravním uzlu je tu spousta výloh prázdná, chodci se tady, cestou z horního do dolního centra města a zpět, často jen schovávají před zimou. Panuje tu apatická nálada, zatuchlá nuda, neony maniakálně blikající ve zbytku obsazených krámů krásně kontrastují s degenerujícím okolím, půvabná atmosféra zmaru je zde skoro hmatatelná.

Mně se to líbí, hlavně po setmění, když je venku hnusně a obchoďákem sem tam zakvílí meluzína. Stačí se trošku zasnít a hned si připadám skoro jak v Dickově sci-fi, v apokalypticky temném velkoměstě budoucnosti - těsně na hranici fatální katastrofy, po níž se planety zmocní globální šílenství.

Poděkování za to patří hlavně našim milým libereckým radním, kteří nechali ve městě vystavět asi tak miliardu čtverečných metrů prodejen, takže se, jaké překvapení, opravdu všechny nemůžou uživit. A díky tomu začíná být Liberec konečně cool.