Vznětové motory se začaly v tancích prosazovat již v meziválečném období. K definitivnímu vítězství dieselu nad benzínovým motorem ale došlo až o mnoho let později.
Moderní tanky jsou zpravidla vybaveny vznětovým motorem (jediné dvě relevantní výjimky jsou M1 Abrams a T-80, které k pohonu využívají plynovou turbínu). Vždy tomu tak ale nebylo. Tanky první světové války byly poháněny benzínem a teprve ve 30. letech se jako palivo pozvolna začala prosazovat nafta. V době druhé světové války již sice tanky se vznětovým motorem byly naprosto běžným bojovým prostředkem, avšak totéž platilo i pro tanky na benzín. Tento stav přetrvával až do 60. let, kdy se nafta definitivně prosadila jako dominantní palivo pro tanky.
Z výše uvedeného vyplývá, že benzín byl postupně během několika desetiletí jako palivo pro tanky nahrazen naftou. Velice zajímavou skutečností je, že tato pomyslná „válka motorů“ probíhala v jednotlivých zemích, které se zabývaly výrobou tanků, dosti rozdílně. Jaké motory preferovali významní tankoví producenti a nejdůležitější účastníci druhé světové války poskytne následující přehled.
Japonsko
Japonsko se na dieselové tanky zaměřilo již v první polovině 30. let. Prvním sériově vyráběným naftovým tankem byl střední tank typ 89B I-Go Otsu, který byl vyráběn od roku 1934. Jeho pohon zajišťoval vznětový motor Mitsubishi A6120VD. Vznětové motory využívaly téměř všechny japonské druhoválečné tanky, včetně těch nejrozšířenějších typ 95 Ha-Go a typ 97 Chi-Ha. Výjimkou byly pouze tančíky, avšak i mezi nimi lze nalézt typ 97 Te-Ke, který byl poháněn dieselovým motorem.
Po druhé světové válce vsadily japonské ozbrojené síly na americké tanky M24 Chaffee a M4A3E Sherman se zážehovým motorem. Toto období bylo nicméně ukončeno na počátku 60. let nástupem domácího tanku typ 61, který byl poháněn vznětovým motorem Mitsubishi 12HM21WT.
Itálie
Italské tančíky L3/33 (včetně následujících verzí L3/35 a L3/38) a lehké tanky L6/40 byly poháněny benzínovými motory. Éra dieselových tanků začala v Itálii výrobou 100 kusů středních tanků M11/39 v roce 1939. Tyto tanky byly sice rychle nahrazeny modernizovanými typy M13/40 a M14/41, vznětový motor byl ale v jejich případech zachován. Změnu představoval v tomto ohledu až poslední představitel této vývojové linie italských tanků typ M15/42, který byl vybaven zážehovým motorem Fiat-SPA 15 TB M42. Důvodem ke změně byla zhoršující se válečná situace Itálie a s ní související nedostatek nafty. Vrchol italské tankové školy za druhé světové války – typ P26/40 byl nicméně opět poháněn vznětovým motorem.
Po druhé světové válce využívala italská armáda především americké tanky M47 Patton se zážehovým motorem. Na naftu se opět přeorientovala v 60. a 70. letech s příchodem dieselových typů - amerického M60 v roce 1965 a především německého Leopardu 1 v roce 1971.
Německo
Všechny německé předválečné i druhoválečné tanky od Pz. I až po Pz. VI Tiger II (a také Němci v hojných počtech využívané čs. LT-35 a LT-38) byly poháněny benzínovým motorem. O přechodu na naftu sice v průběhu války německé velení uvažovalo, tento krok se ale s ohledem na nedostatek času už nerealizoval, přestože německé automobilky měly s diesely bohaté zkušenosti a německá armáda běžně využívala kořistní tanky s naftovým motorem (např. sovětský T-34). Do výroby se nicméně prosadilo obrněné vozidlo Sd.Kfz. 234 s dieselovým motorem Tatra.
Po válce využíval Bundeswehr americké tanky M47 a M48 Patton, které stejně jako německé druhoválečné tanky jezdily na benzín. Prvním německým sériově vyráběným tankem na naftu se tak stal až Leopard 1, který byl v německé armádě zaveden v roce 1965.
Velká Británie
Kolébka tanků Velká Británie se v meziválečném období i v době druhé světové války spoléhala u svých tanků především na benzínové motory. Zároveň ale měla od roku 1939 ve své výzbroji pěchotní tank Matilda II, který byl poháněn dvěma naftovými motory AEC nebo Leyland. S výjimkou varianty Mk. I využíval naftu i další britský pěchotní tank Valentine, který se ve výrobě udržel od roku 1940 až do roku 1944 a stal se nejvíce vyráběným britským tankem v době druhé světové války. Poslední britský pěchotní tank Churchill již nicméně opět spaloval benzín stejně jako první typ Matilda I.
Do výzbroje Britské armády v době druhé světové války byly zavedeny americké tanky nejen v provedení s benzínovým motorem, ale také ve variantách se vznětovým motorem, např. M3 Stuart II s motorem Guiberson, M3A3 Lee V, M3A5 Grant II a M4A2 Sherman III.
Krátce po skončení druhé světové války se do výroby dostal mimořádně povedený Centurion, který jako pohonnou jednotku využíval osvědčený benzínový motor Rolls-Royce Meteor, což platí i pro později zavedený těžký tank Conqueror. Na naftu přešli Britové definitivně až v roce 1965 s příchodem MBT Chieftain.
USA
Americké ozbrojené síly využívaly v době před druhou světovou válkou i v jejím průběhu zpravidla tanky se zážehovým motorem. To se týká lehkých tanků M3/M5 Stuart a M24 Chaffee, středních tanků M3 Lee a M4 Sherman, těžkých tanků M26 Pershing a dalších typů. Zároveň ale americký zbrojní průmysl dodával svým spojencům (především Sovětskému Svazu a Velké Británii) velké množství tanků s naftovým motorem, které byly odvozeny od standardních benzínových variant dodávaných americké armádě. Kromě SSSR a Velké Británie byla uživatelem dieselových tanků i americká námořní pěchota USMC.
Benzín jako základní palivo pro své tanky využívali Američané i po druhé světové válce pro své střední tanky M46, M47 a M48 Patton, lehký tank M41 Walker Bulldog a těžký tank M103. Naftovým motorem byl vybaven teprve M48A3, který byl zaveden v roce 1958. Po M48A3 následovaly i další varianty tanky M48 a další typy amerických tanků. V současnosti využívaný M1 Abrams je vybaven plynovou turbínou, která je sice vícepalivová, avšak primárně určena pro spalování leteckého petroleje (vícepalivové jsou ostatně i moderní vznětové tankové motory).
SSSR
Sovětské tanky poháněl ve 30. letech benzín. Týkalo se to tančíků T-27, lehkých tanků T-26, rychlých tanků BT, středních tanků T-28 i těžkých tanků T-35. Benzínové motory měla i nová generace lehkých tanků T-60 a T-70. Revoluční změnu přinesl vznětový motor V-2, který byl nejdříve instalován do rychlého tanku BT-7, přičemž zhruba 800 kusů tohoto tanku pod označením BT-7M bylo vyrobeno v roce 1940 v Charkově. Dále se tento motor využíval ve středním tanku T-34, který se stal nejvíce vyráběným tankem druhé světové války. Naprostá většina T-34 byla vyrobena s motorem V-2, avšak vzhledem k mimořádně obtížným podmínkám výroby na přelomu let 1941/1942 vznikla i necelá tisícovka tanků T-34/76 se zážehovým motorem M-17. Souputníci T-34 těžké váhové kategorie, tj. těžké tanky KV-1, KV-85, IS-1 a IS-2 byly také vybaveny naftovým motorem V-2. Velkým exotem ve výzbroji Rudé armády zůstal lehký tank T-50, který byl rovněž vybaven dieselovým motorem (jednalo se o pohonnou jednotku V-4, která byla odvozena ze základního typu V-2) avšak vyrobeno bylo jen 69 kusů.
Kromě vlastních tanků využívala Rudá armáda ve velkých počtech i americkou a britskou obrněnou techniku, přičemž výrazně preferovala tanky s dieselem. Typickými příklady jsou M4A2 Sherman a Valentine.
Po druhé světové válce pokračoval Sovětský Svaz ve vývoji a modernizaci tanků výlučně se vznětovým motorem – středních tanků T-54/55, lehkých tanků PT-76, těžkých tanků IS-3 a dalších typů. Výjimkou mezi poválečnými sovětskými tanky je T-80, který stejně jako americký typ M1 Abrams využívá vícepalivovou plynovou turbínu.
"Hey Joe, na co jezdí ten tvůj kočár? Už tam máš chrochták nebo ještě benziňák?" "Co tak zhurta Ivane, mám to pořád ještě ve starým dobrým benzínu!"
Rozhovor mezi americkými a sovětskými tankisty v roce 1961 v Berlíně asi takto nevypadal, přesto je v něm zahrnuta jedna podstatná skutečnost. Zatímco sovětské tanky už jezdily na naftu, palivem těch amerických byl ještě především benzín.
