Pro mnoho lidí je digitalizace lékem na všechny neduhy tohoto světa. Současné potíže kolem vakcín pro seniory ukazují, že tak jednoduché to úplně nebude.
Dnešní svět (minimálně ten západní) nabízí bezprecedentní možnost dožití se vysokého věku. Ještě v první polovině 20. století umíralo ohromné množství Evropanů ve válkách, při nejrůznějších nehodách nebo na následky infekčních nemocí. I dnes umírají lidé v Evropě ve válkách, při automobilových nehodách nebo na následky nemocí, míru úmrtnosti se ale dařilo v poválečném období razantním způsobem snižovat. V posledních desetiletích se k tomuto vývoji připojil prudký vývoj a masové šíření počítačů, mobilních telefonů, internetu a nakonec i sociálních sítí. Všechny tyto technologie zásadním způsobem změnily lidský život.
V této souvislosti je ale nutné uvědomit si zajímavý paradox. Zatímco zde dnes máme generaci teenagerů, pro které jsou předpotopní už i sociální sítě typu Facebook a Instagram, na straně druhé je zde generace seniorů, kteří vyrůstali v době, kdy vlastnictví telefonu bylo jen pro vyvolené, volání do zahraničí představovalo malé dobrodružství a psací stroj byl vrcholem záznamové techniky. I přesto je velká část seniorů samozřejmě schopna se dnešní době přizpůsobit – a jde jim to velmi dobře. Nelze to však očekávat od všech. Nelze seniorům zazlívat potřebu využívat technologie, které je doprovázely celý život, a které tím pádem dobře znají.
Příkladů lze uvést hned několik. Zatímco většina populace už dávno při hledání autobusového či vlakového spojení již „dávno“ využívá různé internetové služby (v ČR je nejpoužívanější IDOS), část cestujících nadále preferuje tištěný jízdní řád, ve kterém by zřejmě někteří teenageři už ani nebyli schopni nic najít. Obdobně je to v případě komunikace s úřady. Zatímco mladší část tazatelů by nejraději využívala komunikaci přes Facebook či jiné sociální sítě, stále se lze setkat i s ručně nebo na psacím stroji psanými dopisy. Také přechod na e-knihy je spíše pozvolný a v takovém Japonsku, které je symbolem moderních technologií, jsou s ohledem na tradice stále při placení mimořádné populární klasické bankovky.
To vše klade velké nároky na stát. Na straně jedné je zde patrný tlak na elektronizaci a digitalizaci státní správy, které jsou dnes chápany jako univerzální lék na neduhy státního organismu. Na straně druhé poptávka po zachování tradičních řešení (tradiční poštovní služby, papírové jízdenky, již zmíněné tištěné jízdní řády apod.).
Státní správa i samospráva by měly hledat nové cesty, jak dále zlepšit úroveň spravování věcí veřejných. Zavádění nových technologií včetně digitalizace mezi ně nepochybně patří. Zároveň by ale neměly pustit ze zřetele zájmy seniorů, kteří dnes tvoří velkou část společnosti. Ne vždy se vše povedlo k jejich úplné spokojenosti. Určitou nevoli vyvolalo např. loňské zrušení papírových jízdenek v MHD Ostrava, bez chyb nebylo ani aktuální spuštění systému registrace k očkování proti koronaviru.
Jak bude elektronizace a digitalizace českého státu pokračovat, netroufám si odhadovat. Jisté je totiž jen to, že státní správa je všechno možné jen ne dravou dynamickou firmou s dvaceti zaměstnanci. Na vše potřebuje svůj čas. A to se zřejmě nezmění ani v době, kdy senioři budou z dnešních teenagerů.
