Jako malé dítě jsem byl vždy 7. listopadu vybaven lampionem, abych se vzápětí mohl zapojit do lampionového průvodu, který se konal každý rok u příležitosti výročí VŘSR (Velké říjnové socialistické revoluce).
VŘSR se dávno neslaví (naposledy v roce 1989), mně se nicméně toto datum přesto vybavilo, když jsem místo lampionu popadl volant a vyrazil směrem Městské divadlo Mladá Boleslav. Nekonečné proudy červených a bílých světel aut v ucpané Praze mi totiž lampionové průvody dokonale připomněly. Rychlost přesunu se příliš nelišila, jen dětské nohy nahradili plechoví miláčci svých středostavovských majitelů, hrdinů budování kapitalismu a výchovy dívek v Čechách.
Jelikož jsme ale všichni poučení obyvatelé Prahy, všichni jsme počítali s povinnou časovou rezervou a přes veškeré dopravní obstrukce jsme se do cíle dostali včas. Pouze v areálu Fyzikálního ústavu zkouší nové supertajné zařízení pro cestování časoprostorem, vzhledem k čemuž jsme se s Honzou nedokázali najít tak rychle, jak jsme původně předpokládali. Vše naštěstí vyřešil Stopařův průvodce po Galaxii.
Cesta do Boleslavi už proběhla zcela hladce a bezproblémově. Mimořádným způsobem ji obohatila Lucka svým vyprávěním o Indii. Mrzutá byla samozřejmě absence dvorní dramaturgyně Kateřiny, ale na druhou stranu, pět lidí by prostě ve voze necestovalo tak pohodlně jako čtyři. A navíc by naše sestava nebyla s její účastí genderově vyvážená.
Divadlo v Mladé Boleslavi ve mně zanechalo velmi dobrý dojem. Secesní budova je citlivě zrekonstruovaná, auta evidentně stále sypou a něco málo z toho se skrz městský rozpočet prosype i do kultury. Místní (na rozdíl od zpovykaných Pražáků) stále berou návštěvu divadla jako společenskou událost, čemuž přizpůsobují svou ústrojovou kázeň. V pořádku byly také chlebíčky.
Naprostou bombou ovšem byly lístky (díky Arleto!). Nejenom, že se jednalo o spešl režijní vstupenky, ale navíc jsme se díky nim dostali do lóže. Výhled jsme tedy měli nejen na prkna, která znamenají svět, ale také do hlediště. Po debatě týkající se zasedacího pořádku jsem nakonec sdílel lože s Honzou. Také se dostavil pocit určité privilegovanosti – jen si nás vy tam dole pěkně prohlédněte. Pokud tyto prebendy přicházejí často a v hojném počtu, pocitu vlastní výjimečnosti zřejmě nakonec podlehne i ten nejvíce rovnostářský a podobné výhody původně zcela odmítající jedinec.
„Teď mě zabij“ je hrou strhující, zneklidňující, devastující, zcela v intencích Katčiny temné série (Busted Jesus Comix, 1984, Sirotci). Co k ní vlastně napsat? Byla to hra o nesnesitelné těžkosti bytí, hra „nastavující zrcadlo“ domnělé samozřejmosti našich životů, která vůbec samozřejmá není. Východisko, které si nakonec Jake Sturdy pro sebe zvolil, je asi stále pro mnoho lidí nepřijatelné. Myslím ale, že se Bradovi Fraserovi povedlo naznačit, že podobně zvolený konec vůbec nemusí být tak tragický, jak by se na první pohled mohlo zdát. V tomto poznání mě ta hra oslovila asi nejvíce.
Díky svému privilegovanému postavení jsme měli rovněž možnost vidět úprk staršího manželského páru těsně před zahájením jedné z milostných scén přímo na jevišti. Vím, že pro dnešní otrlou střední (nemluvě již o mladé) generaci je podobný styl „živočišného“ divadla již zcela normální, ale pro starší generaci je to prostě stále silná káva. Mějme pro ně proto pochopení!
Po skončení hry usedáme do vozu a odjíždíme zpět do metropole. A viníkem této situace není nikdo jiný než já sám, který vždy vypuštění posledního dějství (tedy návštěvu nálevny a zhodnocení zhlédnutého spektáklu) vášnivě kritizoval. Avšak jak psal již Baudelaire: „Zabiju se, protože již nemohu dále žít, neboť už nemohu únavu z usínání a únavu ze vstávání dále snášet.“ A mě bohužel čekalo další den vstávání v nepříjemně nekřesťanskou hodinu.
Závěr: Výprava do Mladé Boleslavi potvrdila správnost teze o velkém přínosu automobilových výpadů do mimopražských divadel. Je nutné pokračovat v nastoupeném směru!
