Miloš Zeman je dnes obdivovanou a široce respektovanou osobností. Vystupováním, léty trpělivé každodenní práce a především svým ryzím charakterem si získal srdce Čechů, nadšení Evropanů a sympatie světové veřejnosti.
Je ovšem samozřejmě pravda a rozhodně nemá smysl to popírat, že i on je jen člověkem z masa a kostí, stejně jako kdokoliv z nás. Stejně jako komukoliv z nás je možné připsat mu věci pozitivní i negativní. Skutečností nicméně zůstává, že pozitivní hodnocení jeho osoby zcela jednoznačně převažuje. Ve výčtu jeho nezpochybnitelných zásluh se však přesto trestuhodně zapomíná na důležitou dimenzi jeho politické doktríny (tzv. „zemanismu“) – zapomíná se na jeho přínos v oblasti boje s nezaměstnanosti, umělecké inspirace a popularizace tzv. „small talku“ v českém prostředí.
Rozeberme si všechny tři oblasti pěkně jednu za druhou. V případě té první jde o to, že Miloš Zeman od počátku svého prezidenství nevídaným způsobem zaujal, ba přímo uhranul média. To ale bohužel mělo své negativní dopady, neboť novináři neustále a okamžitě reagovali na stálý a mohutný proud podnětů z Hradu, věnovali se každému gestu či slovu pana prezidenta a předháněli se v psaní oslavných článků. Přepracovanost novinářů již proto byla dále neúnosná. A právě to vyvolalo ohromný tlak na mediální domy, redakce novin, televizní stanice a zpravodajské portály, které díky Miloši Zemanovi musely začít přijímat již dříve odstavené a zároveň také čerstvě vystudované žurnalisty, kterým by jinak hrozila evidence na úřadu práce, podomní prodej mobilních telefonů nebo dokonce výkopové práce zcela bez možnosti vydělat si na rohlík a kelímek vlašáku vlastním perem a zapsat se zlatým písmem do dějin české novinařiny. Za nárůst počtu zaměstnanců v mediální sféře a v konečném důsledku za pokles míry nezaměstnanosti tedy vděčíme právě Miloši Zemanovi.
Avšak snad ještě větší roli sehrál prezident Zeman na poli inspirace pro českou kulturu. Ta dlouhá léta tápala a strádala, avšak s příchodem Miloše Zemana na Hrad najednou každý český umělec věděl, kde je jeho místo, a veřejný prostor zaplnila umělecká díla mimořádné kvality, mezi která můžeme zařadit např. písně, sochy, obrazy, básně a performance. Za nejzářivější projevy probuzení českého uměleckého ducha a naplnění ideálu humanity pak můžeme považovat např. píseň „Miloš a zubatá“ Jaroslava Hutky, plastiku „Vařila myšička kašičku“ Kryštofa Hoška, portréty Štěpána Mareše, performanci skupiny Ztohoven a mnohé další. Nebýt prezidenta Zemana, nic z toho by nevzniklo. Miloš Zeman se tedy zasloužil o vzmach českého kumštýře, jehož tvorba je založena na lásce ke svému prezidentu, morálním apelu a touze po pravdě.
A konečně má Miloš Zeman zásadní podíl na nárůstu kvality českého small talku, tedy kultivovaném hovoru na neutrální všeobecně akceptované téma, který můžeme vést i s neznámými lidmi. Pokud jde o témata, omezoval se český small talk tradičně v podstatě jen na počasí, již drahně let je však součástí bontonu a vhodným tématem small talku také prezident jako jednoznačný lídr svého národa, nezpochybnitelná autorita a zdroj hrdosti a pýchy.
Zásluhy Miloše Zemana včetně boje s nezaměstnaností, inspirace pro českou kulturu a nárůstu kvality českého small talku již nikdy nebudou zapomenuty. V kontextu výše uvedené symbiózy prezidenta s obcí novinářů a umělců je ovšem třeba poznamenat, že nás v blízké budoucnosti nemusí čekat zrovna jednoduché období. Podpora kulturně-mediální elity je totiž vrtkavá. A náš další prezident již nebude disponovat ani samopalem vz. 58 model Becherovka, ani nafukovacím Challengerem, ani trenýrkami rudé barvy a další specializovanou výzbrojí a výstrojí, které tábor novinářů a umělců tolik oslovovaly. Přejme tedy budoucímu prezidentu, aby byl mediálně a umělecký uctíván a šanován minimálně stejně jako je uctíván a šanován ten současný.
