Vnouček Vašík diskutuje se svým dědečkem Čecháčkem o českých dějinách, české mentalitě a osudových nepřátelích českého národa.
„Dědečku, a proč je dnes vlastně český národ tak hašteřivý? Proč se na ničem nedokáže shodnout, pořád si stěžuje a neustále je s něčím nespokojen?“ ptá se šestiletý Vašík svého dědečka. A Pepík Čecháček svému vnukovi odpovídá:
„Víš Vašíku, český národ byl v minulosti svorný a jednotný. Pak ale postupně přišli čtyři osudoví nepřátelé Čechů a ti zaseli do duše našeho národa svárlivost a věčnou nespokojenost. Proto jsme nyní neustále ve při.“
„A kteří to jsou ti naši čtyři osudoví nepřátelé?“ ptá se neúnavně malý Vašík.
„A chceš to opravdu vědět, Vašíku?“ ujišťuje se Pepík Čecháček.
„Má odpověď ti otevře oči, ale zároveň je zalije slanými slzami, protože pochopíš, jak mocní naši nepřátelé jsou a jak nemožné je nad nimi zvítězit.“
„Ano, dědečku, chci to vědět, protože není na světě větší hodnoty než pravda!“ vystřelí z vnoučka jasná odpověď.
„Dobře, synku, máš právo vědět vše. Poslouchej tedy!“ Pepík udělá krátkou pauzu, zachmuří se a začne vyprávět:
„V dávných dobách byli Čechové národem svorným, moudrým, pracovitým a nebojácným. Na jeho formování měli zásadní vliv Praotec Čech, který českému národu ukázal, kde se má usadit, kněžna Libuše, která nám vštípila zásady moudrého a spravedlivého vládnutí a nakonec udatný rytíř Bruncvík, díky kterému máme ve znaku mocného lva – krále zvířat.“
„Ty znám, dědo!“ výsknul radostí Vašík,
„Četl jsem o nich v knize Význam mytologie pro vznik moderního národa!“
„Tak vidíš, Vašíku,“ řekl děda, pohladil vnuka po vlasech a pokračoval:
„Poradili jsme si se všemi potížemi a nástrahami, které na nás osud seslal. Pak ale českou korunu získal proradný Habsburk, který nastolil dobu temna, popravil 27 českých pánů a Čechům násilně vnutil katolickou víru. Habsburka jsme sice v roce 1918 vyhnali, jenže on se nám skrze katolickou církev rozhodl i nadále škodit. A kromě toho nám tu jako pátá kolona zůstali Sudeťáci. A i oni nám vždycky chtěli jen škodit, což se nakonec definitivně prokázalo v roce 1938. Sudeťáka jsme sice po válce vyhnali Heim ins Reich, tedy tam, kam patří, on ale pořád štve proti nám, na příklad tím, že zlotřilým příslušníkům našeho národa dává různé metály.“
„Chceš mi tedy dědečku naznačit, že kdyby byl nepřítel sebemocnější, vždy jsme si s ním poradili, dokud ovšem nezačal zrádně rozkládat náš národ zevnitř?“ zajímá se Vašík.
„Ano, chlapče, tak přesně to je,“ pokyvuje hlavou děda.
„A jak to tedy bylo dále?“ ptá se nedočkavě klouček.
„Myslíš, kdo jsou ti zbývající dva osudoví nepřátelé?“ ujišťuje se děda.
„Ano, dědečku!“ potvrzuje Vašík.
„Na konci války sem pod pláštíkem osvobození přivandroval Rus, zvaný Rusák, který si z Moskvy přitáhl svou pátou kolonu bolševiků nebo jak já taky říkám bolševníků. Rusáci plundrovali naši zem až do roku 1991 než odtáhli. Bolševiky tu už ale nechali. Pak nastalo pár let zdánlivé svobody a nezávislého rozvoje, jenomže to už tady ve skutečnosti pod pláštíkem evropské myšlenky úřadoval bruselský byrokrat, který lstí a klamem vychoval z části Čechů eurooptimisty a eurohujery,“ děda Čecháček se nadechne k velkému finále a pokračuje:
„A tihle všichni - Habsburk, Skopčák, Rusák, bruselský byrokrat a jejich agenti katolík, Sudeťák, bolševik a europtimista zaseli do českého národa semeno sváru a hašteřivosti. Kvůli těmto osudovým čtyřem nepřátelům a jejich pomahačům jsou Češi dnes tak svárliví a nejednotní. Jenže neneseme na tom vinu my, ale oni, ti druzí! My nic, my jsme muzikanti. Takže, Vašíku, nevěš hlavu, i když jsme ve při, můžeme být na sebe hrdi, vždyť za to vůbec nemůžeme!“
„Dědo, dědo, ty jsi mi ale blbec,“ zareagoval poněkud překvapivě Vašík: „Místo toho, aby ses podíval pravdě do očí, tak stále mezi lidem šíříš tyhle bludy. Za svůj vlastní osud a naši hašteřivost jsme zodpovědní především my sami, nikdo jiný. Nemůžeme se stále na někoho vymlouvat.“
Děda Čecháček byl touto reakcí lehce vyveden z míry a nevěděl kudy kam, když tu si povšiml, že na nočním stolku vedle Vašíkovy postýlky leží růženec. Zaměřil se tedy více na Vašíka samotného a náhle zřetelně viděl, že má Vašík na hrudi připnutý Řád rudého praporu, na krku mu visí železný kříž, a zpod pyžamka mu vyklouzla vstupní karta do budovy Evropské komise. Užaslý děda chvíli nebyl schopen slova, ale nakonec se vzpamatoval:
„Ehm, no, Vašíku, viděno dialekticky…“
V tom však přerušila rozhovor dědy Čecháčka s Vašíkem babička:
„Kluci, už tam nahoře nefilozofujte a pojďte na večeři! Připravila jsem vám pikantní kyselou polévku a Pekingskou kachnu s rýží. Děda si k tomu může vypít Tsingtao.“
„Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop!“ zakřičeli oba oslovení nadšením a vrhli se ke stolu s večeří.
