Na cestě

Usedavě prší a stěrače kloužou po čelním skle jak štíhlé nohy akvabel. Jedeme dlouhou nocí. Těžké kapky

bubnují na střechu         

a ve zpětném zrcátku do nenávratna mizí   

rubíny světel.

Vlamujeme se do horských serpentýn.

Vyprávíš mi o vůni nekonečných

levandulových polích,

zatímco silnice na nás důvěrně vyplazuje sněhové jazyky.

Pozvolna se stáváme cestou a cesta se stává námi.