Návštěvy divadla patří v současnosti mezi zapovězené kratochvíle, je tudíž nutné zaměřit se i na nějakou jinou činnost. Lze např. zvelebovat příbytek nábytkem IKEA a na něm pak psát hodnocení již zhlédnutých představení.
A protože je nábytek IKEA integrální součástí komedie "Hovory o štěstí mezi čtyřma očima“ divadla Studio DVA, dá se vrhnout právě na ni. Pod mnohoznačným názvem hry, jejímž autorem je dramaticky se smějící dramatik a režisér Patrik Hartl, se skrývá soubor tří jednoaktovek, které jsou navzájem propojeny nejen nábytkem IKEA a obsazením stejnými herci, ale – a to zejména – tematicky. Předmětem všech tří příběhů jsou vztahy mezi partnery, které se z různých důvodů ocitly v krizi.
Jednotlivé příběhy by se stručně daly charakterizovat takto:
1. Láska je nejsložitějším problémem života. Jeho nejjednodušším vyřešením je nevěra.
Z celé hry asi nejvíce uvěřitelný příběh. Unavená žena se vrací z práce a místo toho, aby ji tam čekalo vřelé přijetí, najde pod postelí milenku svého partnera. Nevěrníkovy motivy jsou ovšem nejasné. Nevíme, zda svou partnerku skutečně miloval (avšak zároveň vyznával heslo: Nevěra je zákonitá, věrnost nepřirozená), či snad lásku k ní jen předstíral. Nebo snad zda se trápil svým komplexem méněcennosti vůči svému úspěšnému protějšku a vyřešil to nevěrou či zda byly jeho motivy ještě úplně jiné. Ať tak či onak první jednoaktovka končí odchodem ženy z bytu a ze života svého partnera.
Pochválit lze skutečnost, že při psaní Hartl nepochybně čerpal z vlastní zkušenosti, mnoho je odpozorováno ze života a nepochybně se odehrává v mnoha běžných českých domácnostech, a to aniž by k tomu byla nutná milenka pod postelí (konkrétně jde např. o ponožky na nepatřičném místě nebo o touhu jednoho z partnerů po přítomnosti a blízkosti toho druhého, který na to ovšem nemá ani pomyšlení).
Kvituji také s povděkem, že Hartl zde dodržel schéma klasického divadelního dramatu: expozice – expresivní scény v úvodu mezi milenkou a nevěrníkem, kolize – příchod partnerky, krize – nalezení milenky, peripetie – odchod milenky, katastrofa – rozchod.
2. Vzteká-li se tvá žena, nech ji, až se vybouří. Neboť kdybys promluvil, neslyšela by tě, protože v tu chvíli neslyší ani sama sebe.
Zatímco v prvním příběhu byla roznětkou krize milenka pod postelí, zde takto náhlý bod zvratu nenalézáme. Je to postupně narůstající odpor muže vůči své dominantní a zároveň lehce infantilní a hašteřivé partnerce, a také vůči prostředí, do kterého ho zavlekla a které reprezentuje zejména „pan dokonalý“ Filip Blažek. V obecnější rovině v tom lze ovšem vidět také znechucení banálností a konzumismem dnešní doby. I tady vztah končí rozchodem.
3. Dvojice žije vždy na úrovni svého průměrného člena
V posledním příběhu se jedná o střet dvou partnerů-homosexuálů, z nichž jeden je mimořádně fixován na svou čivavu, druhý trpí OCD (obsedantně kompulzivní poruchou). Přivolaný inženýr lidských duší pomůže páru paradoxně tím, že „rozsedne“ milovanou čivavu. I zde tedy rozhodující impuls přichází zvnějšku. Partneři v tomto příběhu ale nakonec spolu zůstávají, když jeden z nich přichází o psa a druhý se zbavuje posedlostí po čistotě. Jejich vztah však prošel těžkou krizí a ukazuje se, že spolu zůstávají zejména proto, že by jen obtížně hledali někoho lepšího. Konec tedy lze i zde jen těžko označit za „happy end“.
Nosným prvkem všech příběhů je důraz na situační humor, přehrávání herců, nadužívání vulgarit a dokonce „fekálního“ humoru (např. úvodní scény s čivavou v posledním příběhu). I přes výše uvedené musím hru pochválit. Je to sice kondenzovaný a do absurdní roviny posunutý, přesto však stále z reality vycházející obraz tohoto světa. Nelze Hartlovi vyčítat využívání peprných výrazů, když mnozí lidé tento slovník ve vzájemné komunikaci běžně vyžívají i za okolností dříve zcela nepřípustných. A nelze mu ani vyčítat, že se lidé v jeho hrách nechovají k sobě hezky, když se tak nechovají ani ve skutečnosti.
Vůbec nevylučuji, že se podobné srovnání může jevit jako poněkud nepřípadné, myslím si však, že „Hovory o štěstí“ lze přirovnat k filmu Dědictví. Na první pohled se v obou případech jedná o jednoduché a nenáročné taškařice, kdo však chce, může se do obou kusů ponořit hlouběji a najít v nich výpověď doby.
Nezodpovězenou otázkou pak pro mě zůstává, zda tento „projekt“ finančně podpořila IKEA. Mně osobně by to připadalo přinejmenším podivné, vždyť celou hru je zesměšňována představa, že by se lidské štěstí dalo nahradit kusem nábytku, což graduje ve druhém příběhu, kde kraluje postava „pana dokonalého“, který by nám ve svém skvěle padnoucím obleku a s dokonale profesionálním úsměvem na rtech klidně prodal i bombardér, kdyby to bylo legální. Nejsem ale odborník na marketing, třeba si IKEA nechala zpracovat nějakou studii, která prokázala, že právě tento způsob prezentace společnosti lidi zaujme.
Co říci závěrem. Hartl nepochybně není ani Ibsen ani Tennessee Williams, nelze ale popřít, že se mu v jeho opusu podařilo „nastavit zrcadlo“ mnoha dnešním párům, které se úporně snaží žít své moderní životy. Budiž mu za to vysloven dík a uznání.
