Tábor smrti Treblinka: I. Úvod

Je nekonečně těžké o tom byť jen číst. Psát o tom je stejně těžké. Proč o tom psát, proč to všechno připomínat ? Každý, kdo se odvrátí, kdo zavře oči a jde dál, uráží památku mrtvých.

   Do perexu jsem použil slova Vasilije Grossmana ruského spisovatele a válečného zpravodaje listu Rudé armády „Krasnaja Zvezda“. Jako jeden z prvních vstoupil do tábora smrti v Treblince v roce 1944. Hledal jsem nějaké podklady a narazil na jeho šokující reportáž. Moje znalosti o vyhlazovacích táborech jsou obecné, nic mě doposud nepostrčilo k tomu, abych se zajímal o podrobnosti. Kdo byli ti, kteří ty hrozné věci dělali ? Co cítili lidé, kteří šli vstříc smrti a co cítili jejich kati ? Grossmanův článek mě osobně zasáhl, rozhodl jsem se proto zjistit o Treblince něco víc. 

   Vesnice Treblinka se nachází v Polsku asi 100 km severovýchodně od Varšavy na břehu řeky Západní Bug. Kousek od ní byl v roce 1941 založen pracovní tábor. V červenci roku 1942 vznikl vyhlazovací tábor Treblinka II, kde byla prováděna systematická likvidace především polských Židů. Šlo o součást tzv. Operace Reinhard, což bylo kódové označení pro nacistický plán vyvraždit Židy žijící v polském Generálním gouvernementu. Pro potřeby této operace, která započala v březnu 1942 byly zřízeny tři vyhlazovací tábory: Belzec, Sobibor a Treblinka.

Posledně jmenovaný tábor byl zrušen poměrně brzy v srpnu 1943 po vězeňské vzpouře. Vzhledem k relativně krátké době provozu a počtu obětí drží Treblinka smutný rekord: největší počet zavražděných na jednom místě v celé historii lidstva. Počty obětí se dle jednotlivých zdrojů velmi liší. Přes německou důkladnost není k dispozici přesná evidence, možná byla zničena. Udává se 800 – 900 tisíc mrtvých, někteří historikové uvádí až 1 milion lidí. Sám Grossman došel ke třem miliónům, založil svůj odhad (který byl později zpochybněn) na počtu a délce vlaků, které do tábora denně přijížděly.

 První část tábora sloužila jako administrativní část, která obsahovala velitelství, ubikace SS a ukrajinské gardy, pekárnu, sklady a ubikace pro tisíc vězňů, kteří zajišťovali chod tábora. Dále tu byla přijímací stanice, vedly sem koleje v délce asi 2,5 kilometru ze železniční zastávky. Nacházelo se zde i skladiště veškerého majetku vězňů, budova pro svlékání a stříhání žen a dětí, kancelář pokladníka, kde se shromažďovaly cennosti a tzv. lazaret. Do něj byli umisťováni slabí a nemocní, kteří nemohli chodit.  

   Cesta do nebe, tak přezdívali příslušníci jednotek SS cestě obehnanou ostnatým drátem, která vedla přímo do objektu s plynovými komorami. V prvních měsících provozu se mrtví pohřbívali do země, ale z řady důvodů byly později postaveny pece, kde byla spalována jak nová, tak již předtím pohřbená těla. Plynové komory, pece, jámy, atd., dále všechny techniky likvidace a procesy pohřbívání, byly postupně zdokonalovány. Vše muselo probíhat rychle, efektivně a rovněž přísně utajeně.

   Samotný tábor s oplocením a všemi budovami měl jen velmi malou rozlohu - pouhých 80 x 600 metrů. Řada z těch, kteří tábor navštívili po válce si kladli otázku, kam se poděli všichni ti, kteří na toto místo dorazili. I kdyby vězňové, do Treblinky přivezení, v ní strávili jen několik dní, nebylo by pro ně dost místa. Proudil sem příliv lidí z celé Evropy, třináct měsíců, 396 dní, přijížděly plné vlaky a odjížděly naložené pískem nebo prázdné. Kdo sem dorazil, až na naprosto ojedinělé výjimky, se už nikdy nevrátil. 

Zdroje:

Kniha "Spisovatel ve válce", Vasilij Grossman s Rudou armádou 1941-1945,                                           autoři Antony Beevor a Lub Vinogradova;

Death Camp Treblinka, TV film BBC, odkaz:

https://www.youtube.com/watch?v=v2ZcN8kI8_c