nePolitický scénář

Pokud se někdo z Vás bude za dlouhých zimních večerů nudit tak moc jako jsem se nudil já, když vznikalo toto mé veledílo, nebo se někomu nebude dařit usnout přirozenou cestou, "be my guest" a začtěte se. Buďto po přečtení pár řádků zjistíte že máte na práci něco důležitějšího nebo zábavnějšího a tím pádem se přestanete nudit, nebo usnete a nebo se Vám to bude v nejhorším případě líbit a pobaví Vás to. Jakékoli komentáře vítám. Vím že to není dokonalé, neb je to prvotina a každá rada je tu opravdu nad zlato.

Babička, pleny a má rodina aneb já a můj pokus o scenář

Obraz 1

(Panelový byt, začátek 90tých let, Honza (12 let) pobíhá po dětském pokoji a balí si sportovní tašku na fotbal, z kuchyně je slyšet mamku, jak ho pobízí, úvodní titulky.)

Mamka:

No tak Honziku, ať Ti to neujede, je už deset.

Honza:

Jo mami, v poho, již to mám….

(Honza vběhne do kuchyně, dá mamce pusu a za chvilku slyšíme, jak bouchly dveře a jeho dusot na schodišti. Mamka se kouká z okna. Honza vybíhá ven ze vchodu, otočí se, zamává mamce do okna a utíká po chodníku pryč. Mamka se usměje a povzdechne si. Podívá se na hodiny, které visí na zdi.)

Mamka:

To zase nestihne.

Obraz 2

(Autobusová zastávka, real-den. Na zastávce postává pár lidi, přijíždí autobus č.6. Na druhé straně silnice vidíme Honzu, jak běží směrem na zastávku. V běhu se rozhlédne a přebíhá silnici. Všichni lidé ze zastávky již nastoupili. Honza vbíhá na zastávku v momentě, kdy se dveře autobusu zavírají. Honza zůstane stát u prostředních dveří a naštvaně kouká směrem k řidiči. Autobus se pomalu rozjíždí. Honza naštvaně kopne do zadních dveří. Autobus se zastaví a přední dveře u řidiče se otevírají. Honza se usměje a rozběhne se k autobusu. Z předních dveří vystupuje řidič, pupkatý padesátnik, v modré košili a vestě. Honza do něj málem vrazí. Zastaví se a chce říci děkuji.)

Honza:

Děk……

(Řidič mu vlepí facku, otočí se a za sípotu vleze do autobusu. Dveře se zavírají. Honza stojí s otevřenou pusou na zastávce a nevěřícně kouká. Naštvaně hodí tašku z ramen na zem a zlostně ji nakopne).

Obraz 3

(Pohled ze Zelené brány na Pardubice. Real- den. Mluvené slovo.)

Každý má, či měl nebo bude mít svou babičku, vlastně babičky, neboť obvykle člověk má dvě. Někdy i tři, čtyři to podle čipernosti tatínka či maminky. Já měl babičky tři. Pardubickou, Ohrazenickou a Slovenskou. Jako kluk jsem měl víkendy rozdělené mezi Pardubickou a Ohrazenickou babičkou. Slovenskou babičku jsem viděl snad jen jednou či dvakrát, tedy pokud se nepletu a to jako ještě v brzkém stadiu svého života, takže je docela dost možné, že to nebyla babička ale nějaká teta či paní. Dnes bych Vám chtěl povídat o Ohrazenické babičce.

Obraz 4

(Cihlová zástavba, byt 1+1. Kluk (Honza) okolo 7 let, sedí, leží na rozestlaném gauči v peřinách. Je v pyžamu. V křesle sedí babička, asi okolo 60 let. Drobná- šedivé vlasy v krátké trvalé, brýle se silnější obroučkou, má na sobě zástěru, blůzu jako tisíce jiných babiček v té době. Na stolku, který je pokryt skleněnou deskou, pod níž je vyšívaná dečka, stojí skleněné těžítko s barevným květem uvnitř. Dále jsou na stole oplatky a dva hrníčky s čajem a kostkový cukr. Dívají se na velkou televizi Tesla, v které jde nějaký zábavný pořad s Menšíkem. Oba se smějí. Honza nahlas. Babička na něj občas udělá psst a řekne káravě a trošku jako by smutně - Honziku! Mluvené slovo.)

To co mě vždy napadne jako první, když si vzpomenu na Ohrazenickou babičku, tedy krom toho jak moc jsem ji miloval a jak moc mi chybí, je že neměla ráda hluk, rámus a veškeré hlasitější projevy. Vždy když jsem u ní trávil víkend, tak jsem po osmé hodině večerní musel vždy na záchodě splachovat sprchou, neboť záchod a jeho splachování byl podle ní moc hlučný a jistě by jsme tím rušili sousedy, hlavně ty nad ní.

(Honza se odkopavá z peřiny, a jde ven z obýváku.)

Babička:

Honziku, nezapomeň…..

Honza:

Ja vím babi, je po osmé..

( Skrze otevřené dveře vidíme z obývacího pokoje jak Honza stojí u záchodu a čůrá. Poté vezme do ruky sprchu, otočí modrým kohoutkem a spláchne. Omyje si ruce, zhasne a odchází z koupelny. Z bytu nad nimi se začínají ozývat hlasitá slova, nadávky a výčitky. Je slyšet dupot, šoupaní a skřípot nábytku, bouchání dveřmi. Honza si vleze zpět na gauč a kouká ke stropu.)

Honza:

Babi, ja dám tu televizi trošku víc nahlas jo?

Babička:

Je již po osmé. Rušili by jsme tím sousedy.

(Honza se podívá směrem ke stropu, odkud se stále ozývá hádka a bouchání. Jen zakroutí hlavou a povzdechne si. Konec titulků)

Obraz 5

(Kuchyň, vlevo u zdi gauč u okna, stůl a dvě židle v pravo lednice. Real – den, mluvené slovo.)A samozřejmě že se o nás naše babička, tak jak to již babičky dělají, bála. Na gauči v rohu sedí asi devítiletý kluk, (Jožka) a čte si ze svázaného Čtyřlístku. Babička je nakloněná nad ním a obkládá ho polštáři. Z rádia na stole u okna můžeme slyšet, že na dnešní třetí hodinu odpolední byl nahlášen výbuch v Pardubické Synthesii jako odveta za spoluúčast československých vojáků při osvobozování Kuvajtu. Záběr na hodiny, které vysejí vedle okna nad gaučem, za deset minut tři. U stolu sedí Honza a pobaveně celou situaci sleduje.)

Honza:

Babi, jen Ty polštáře nepomůžou, to je na prd. Jakmile to bouchne, přijde taková tlaková vlna, že to vezme bráchu, polštáře i celej barák. To chce něco jinýho.

Babička:

Ale co? Kluci, kluci, co to jen může být za lidi? Já si pamatuju, když to bouchlo v 85tém, to jsem ještě bydlela na Horkách, tak nám na dvorek přiletěla skoro dvoumetrová traverza, a byla cela zkroucená…..a to bylo pár kilometrů……

Honza:

No to si pamatuju, někdo ji dal nad vchodový dveře, že jo?

Babička:

No ano, Mirek…..jak si to můžeš pamatovat? Kolik Ti tenkrát bylo?

Honza:

Sedm babi.

Babička:

To to letí. Honziku, jdi do obýváku a dones mi ty polštáře, co jsou na křeslech, a pojď si sednout vedle Jožinka.

Honza:

Ti říkám babi, že to je na nic, jestli to bouchne tak nám nepomůže ani, kdybych přinesl peřinu. To chce otevřít okna a dveře na chodbu, aby když přijde ta tlaková vlna, nic nestálo v cestě.

(Babička se zarazí a přestane obkládat Jožku polštáři, a otočí se na Honzu. Podivá se na něho a přistoupí k oknu a začne ho otevírat. Honza se začíná smát.)

Babička:

Otevři dveře na chodbu a skoč dolů otevřít vchodové dveře.

Honza:

Ale babi, tlaková vlna jde přímo, ona nechodí do zatáčky a po schodech dolů.

Babička:

Jdi otevřít ty dveře.

(Honza otevírá dveře na chodbu, vychází z bytu a je slyšet jak brmlá něco o tom, proč raději nedržel hubu.)

Obraz 6

(Byt, real - den, obývací pokoj. V pokoji je 7 lidi a můžeme slyšet ještě hlasy dalších z ostatních místností. Lidé jsou rozesazení částečně na gauči a v křeslech a částečně u stolu v rohu místnosti a baví se navzájem. Z hovoru lze poznat, že se jedná o příbuzenstvo. Na stole je vidět bábovka, hrníčky s kafem a čajem, sušenky, tyčky, minerálky. Uprostřed místnosti stojí Věrek s Honzou. Věrek něco Honzovi ukazuje. Dveřmi z chodby vejde babička, v ruce hrníček s podšálkem z modré Číny a pomalým krokem jde ke gauči. Z hrníčku se kouří, můžeme vidět, že je to kafe. Náhle se zastaví, začne se usmívat a kouká směrem na Věrka a Honzu. Ti se stálé baví a se skloněnýma hlavama pozorují předmět, který má Věrek v ruce. Můžeme poznat, že se jedná o nějakou elektroniku. Babička pořád stojí strnule s úsměvem a pořád se dívá směrem na Věrka. Z hrníčku se kouří. U stolu se baví Katka s maminkou a tetou Marcelkou. Na gauči diskutují strejda Jenda s Jožkou . Babička stojí stále na stejném místě, se stejným usměvem a stejným pohledem. Levou rukou si drží podšálek a pravou drží hrníček mezi palcem a ukazováčkem.)

Babička:

Tak Věrku! Dělej….

Věrek:

Co že babi??

Babička:

Mě již začínaj pálit prsty. To kafe je horký, tak to neprodlužuj a dělej…..

Věrek:

Ale co mám dělat???

(Je vidět, jak všichni zmlkli a se zaujetím sledují rozhovor.)

Babička:

No zmáčkni to již konečně….to kafe je opravdu horký. Já nevím, co tam na tom takovou dobu šteluješ. Pořád se říká technika, technika a trvá Ti to celou věčnost.

Věrek:

A co mám jako zmáčknout? Chcete si někam zavolat?

Babička:

Proč zavolat?? Prostě to zmáčkni, ať již můžu položit to kafe a sednout si.

Věrek:

Ale co mám zmáčknout babi??!

Babička:

No ten foťák. Fotíš mě přeci?

(Věrek se překvapeně podívá do dlaně a na Honzu. Ten se dívá na babičku a na předmět co má Věrek v ruce, je to mobilní telefon.)

Věrek:

Ale babi, to je telefon.

(Osazenstvo se začíná smát a babička konečně usedá a staví hrníček na stůl. Prsty se chytne za ušní boltec. Káťa si přisedá k babičce.)

Káťa:

Babi, co děláš zítra večer? Neměla bys čas tak okolo 6té večer?

Babička:

To víš, že měla Kátěnko. Co potřebuješ?

Káťa:

No, my bychom si s Věrkem rádi zašli na večeři, známí nás pozvali, tak jestli by jsi nepohlídala Karolínku, bude to tak na tři hoďky maximálně. Věrek pro Tebe přijede a pak Tě i odveze.

Babička:

Určitě, budu jen ráda. V kolik mám byt připravena?

Káťa:

Tak okolo půl šestý.

Babička:

Tak o půl šesté budu dole čekat.

Káťa:

Nikde nečekej, Věrek zazvoní, jak přijede, ať tam zbytečně nestojíš.

Obraz 7

(Výtah. V něm Věrek s babičkou. Výtah zastavuje, Věrek otevírá dveře a vycházejí na chodbu. Věrek odemyká skleněné dveře, které vedou k bytům. Odemyká dveře do bytu a vchází, za ním jde babička. Věrek volá směrem do obyváku).

Věrek:

Tak jsme tady.

(Přichází Káťa, v ruce má útěrku a zdraví se s babičkou. Dává ji pusu)

Káťa:

Ještě jednou moc děkujeme babi. Karolínka již spinká, tak by neměl být problém.

Babička:

Ale není zač, já ráda Karolínku pohlídám a vy si aspoň můžete odpočinout a trochu se odreagovat.

Káťa:

My se dlouho nezdržíme……Babi, jak říkám, Karolínka spinká. Kdyby něco, tak náhradní plínky jsou u postýlky. Věrek Ti napsal číslo na mobil a nechal Ti ho u telefonu v obýváku. Upekla jsem Ti buchtu, čaj je v konvici. Koupila jsem Ti křížovky anebo Ti Věrek zapne televizi. Jak říkám, my budem za chvilku doma.

Babička:

No tak jděte už, ať nepřijdete pozdě. My to tady s Karolínkou již nějak zvládnem, neboj se.

(Babička stojí ve dveřích a loučí se s Věrkem a Káťou, za kterýma se zavírají prosklené dveře k výtahu. Káťa se ještě vrací, slyšíme jak Věrek na ni vola, ať dělá, že on si dá zatím před vchodem cigaretu. Káťa mizí v koupelně. Babička zavírá dveře do bytu a jde se podívat na Karolínku. Ta spinká. Babička se na ni chvilku divá a usmivá se. Poté jde do obýváku, usedá do křesla, nalije si čaj, ukousne buchty, nasadí brýle na čtení a začne luštit křížovku).

Obraz 8

(Restaurace v trošku westernovém stylu, dřevené obložení a trámy u stropu, fotky z divokého západu, Americká vlajka. Věrek s Káťou vcházejí dovnitř. Od jednoho stolu na ně mává jiný pár ve stejném věku. Věrek s Káťou přicházejí ke stolu. Navzájem se zdraví).

Kaťa:

Se omlouváme, ale ještě jsem vysvětlovala babičce co a jak s malou.

Kamarádka (Renata):

To nic, my jsme přišli před chvilkou.

Věrek:

Nesváděj to na babičku, pokud vím, v tý koupelně před zrcadlem jsi byla hodinu pouze Ty sama, bez babičky.

Káťa:

To zase přeháníš. Maximálně 30 minut..a to ani ne.

Věrek:

Řekla mě, ať jdu napřed, že za pět minut je dole, že si zatím můžu venku zakouřit…na tři cigarety mě těch jejich 5 minut stačilo. Oni asi nějak rychlejc hořej teďka či co.

(Všichni se smějí. Prichazí číšník a rozdává jidelní lístky a ptá se, co si budou přát k pití. Obednávají si pití. Čísník odchazí. Prohlížejí si jidelní lístek a zdělují si své dojmy. Přichazí číšník s pitím. Obědnavají si jídlo. Číšník odchází. Věrek a Michal si zapalují cigarety)

Káťa:

Tak jaké bylo představení u rodičů Míšo?

Michal:

Ani se neptej, zažil jsem již lepší. Tchýně mi jasně dala najevo, že nejsem ten pravej dle jejího názoru a párkrat mě očividně naschvál jmenovala jménem Renatčinyho ex. Tchán byl o něco lepši. U něj jsem zabodoval aspoň trošku 12nácti letou Whisky. To růže, ač jich bylo hodně přes třicet, na tchýni nezabrali vůbec. Ale co, mám to za sebou a pokud je zase uvidím až o svatbě, tak mě to žíly neutrhá, au….no co, řikam jen pravdu.

(Renata Michala po posledni větě plácla přes ruku).

Věrek:

No pořád lepší, když Ti budoucí tchýně říká jménem Renčina přítele u kávičky při návštěvě, než pokud by Tě tak oslovovala Renča během radostných výplní sexuálních povinností partnerů….

Michal:

Tak to již máme naštěstí za sebou, viď drahá?

Věrek:

Co že??

Michal:

No, že to již u nás taky proběhlo…

Renča:

No co je na tom divného, člověk si zvykne, po 5 letech, tak mi to párkrát na začátku vyklouzlo, no co?

Katka:

No, ale pořád jsi asi udělal lepší první dojem než Věrek.

Věrek (s povzdechem)

No to asi každý.

Michal:

Jak to myslíš? Co jsi provedl?

Věrek:

Ale to snad tady ani rozebírat nemusíme.

Kata:

No jen se pochlub, jak ses představil a uvedl.

Michal:

No nenech se pobízet.

Věrek:

Jak chcete, pak si ale nestěžujte, že jsem Vám zkazil chuť na jídlo.

Renata:

Počkej, co tak hroznýho jsi udělal??

Kata:

To si poslechni.

(Věrek si zapaluje cigaretu, napije se piva a začne vypravovat).

Obraz 9

(Podzimní okresní silnice, opadané listí na vozovce se zvedá po projetí auta, sluníčko prosvítá přes mraky, silnici lemují stromy se zbytky barevného listí. Vedle silnice je pole. V řádcich je občas vidět proběhnout zajíce. Projíždí Škoda MB. Řídí Věrek, Káťa je spolujezdec. Věrek sedí u volantu jako by v předklonu, jako by mu bylo auto malé).

Věrek:

Tak nějaké informace.

Káťa:

Informace? Jako o čem?

Věrek:

No o Vašich…co máma, co má či nemá ráda, co tatík, jestli kouří, co pije, komu fandí a podobně.

Káťa:

No, o mámě je to jedno, Tý stejně do oka nepadneš, to vím, a táta? Pije pivo, nekouří, hraje nohejbal, sbírá plechovky a fandí Pardubicím v hokeji.

Věrek:

A nenecháme to přeci jenom na jindy?

Káťa:

Ne.

(Věrek si oddychne, podřadí., Záběr na auto zezadu, jak jede do mírného kopečku, do slunce. Z výfuku se bíle kouří a okolo auta se zvedá spadané listí).

Obraz 10

(Malá vesnička kousek od Pardubic, kousek za cedulí se jménem zastavuje škodovka).

Káťa:

Proč zastavuješ?

Věrek:

Chci si ještě zakouřit. I odsouzenci před popravou měli nárok na poslední cigaretu.

Káťa:

Ach jo.

(Věrek stojí se zakloněnou hlavou a nechává si obličej hřát v paprscích podzimního slunce. Popotáhne z cigarety a dívá se do polí obklopující vesnici. Usmívá se. Ješte jednou potáhne, nasedne do auta, zařadí. Auto se rozjede).

Obraz 11

( Škodovka zastavuje před rodinným patrovým domem modernějšího vzhledu, za hnědým plotem jsou tůjky, za vraty je slyšet štěkajícího psa. Z komína se kouří. Káťa s Věrkem vystupují z auta.)

Káťa:

No tak Dášo, neštěkej. Vždyť to jsem já.

Věrek:

To asi spíš bude patřit mě. Taková malá předehra, co mě čeká uvnitř.

Káťa:

Nech toho pořád. Otevři radši kufr a vyndej kytku ze zadního sedadla.

(Věrek si jenom povzdychne a jde otevřít kufr. V přízemí domu se otevírá okno. Vidíme v něm asi padesátiletou ženu (maminka Káti).

Maminka (směrem dovnitř domů)

Táto vstávej, již jsou tady. Kátěnko.

(Káťa se otočí a zamává).

Káťa:

Ahoj mami.

(Věrek, který právě vyndával kytku ze zadního sedadla, se podivá směrem k oknu a, trochu nesměle, se ukloní).

Věrek:

Dobrý den.

(Maminka se na něj tak trochu podezíravě podivá, prohlídně si ho doslova od hlavy k patě ( Díky plotu je však vidět jen od pasu na horu) a trošku nadneseně odpoví).

Maminka:

Dobrý den. No tak pojďte Kátěnko dovnitř. Vždyt je zima a Vy jak koukám jste na lehko. Nestůjte tam na tom mrazu.

Kata:

Hned, hned, mami. Jen vyndáme věci z kufru.

Maminka:

Tak pojď dovnitř a já pošlu tátu, aby mu pomohl.

(Maminka zavírá okno a je slyšet jak volá).

Maminka:

Táto, no tak vstávej a jdi mladejm pomoct.

(Katka se otočí s omluvným úsměvem na Věrka)

Věrek:

Ještě máme čas.

Katka:

Na co?

Věrek:

Nasednout a……

(Otvírají se dveře do baráku a z nich vychází, asi 50ník v modrých teplákách, bílém tílku a bačkorách na boso, Věrek se otáčí směrem ke dveřím a nedokončuje, co chtěl říct).

Katka:

A co??

Věrek:

…..no teď již nic…..

Otec:

Káťo….

Katka:

Ahoj tati.

(Katka se obejme s otcem a představí Věrka).

Katka:

Tati, tohle je Věrek, můj Věrek.

Otec:

Drozd, těší mě….

Věrek:

Koreček, taky mě těší….

Otec:

Káti, maminka říkala, že máš jít dovnitř a že já mám tady mladýmu pomoct s věcma…

Věrek:

Ale to jste nemusel, není toho zase tolik, abych to nezvládl sám.

Otec:

Vždyť já to mámě taky říkal, že jste přijeli jen na víkend, že nebudete mít dvacet kufru a že nejsi úplnej lempl, aby jsi to nezvládl sám…..no ona říkala že “no pravě”, ať sem radši jdu.

(Věrek se podivá na Katku trochu nechápavě a zároveň mírně uraženě, Katka se zase omlouvavě na něj podívá, dá mu pusu, pohladí po zádech otce, který v předklonu vyndává věci ze zadní sedačky. Káťa odchází do baráku. Otec se narovnává a chytá Věrka, který jde okolo směrem ke kufru, za rukáv, obličej mu zvážní).

Otec:

Pocem, pocem..teď mě dobře poslouchej mladej……jestli mý holčičce ublížíš, tak Ti ho uříznu, jasný?? Jasný?!!!

Věrek:(nechápavě)

Já-jasný.

(Otec, se zase začne dobrosrdečně usmívat a poplácá Věrka po tváři).

Otec:

No tak vidíš, že si budeme rozumět…a teď pojď, ať sem uvnitř, začíná mě mrznout kule.

(Otec zavírá kufr a Věrek zamačkává čudlíky na dveřích. Berou každý jednu tašku, Věrek má ještě kytici a jdou směrem k domu. Otec se otočí směrem k Věrkovi s vítězným pohledem).

Otec:

Teď uvidíš něco, co jsi ještě neviděl…to uvidíš, co uvidíš. Budeš mrkat…

Obraz 12

(Předsíň v baráku. Zdi jsou do půlky vyložené z dřevených, nalakovaných látek, na okně záclony v rohu velký fíkus, na zdi věšák na kabáty a bundy, na protější straně velké zrcadlo a botník. Na protější straně ode dveří jsou schody do prvního patra. Na zemi linoleum. Okolo předsíně, asi půl metru pod stropem je police, na které jsou plechovky od piva, seřazené podle názvů. Vchodové dveře se otevírají a vchází otec s Věrkem).

Otec:

Zavři rychle ty dveře, kurva to je Sibiř.

(Věrek zavírá dveře, pokládá tašku na zem a s mírným úžasem vzhlíží na polici plnou plechovek. Otec se na něj s pyšným pohledem dívá, je vidět, že mu mírný Věrkův údiv dělá dobře).

Otec:

To mrkáš, co?? Co sem Ti říkal? Že budeš mrkat… a mrkáš. To je ale prd, počkej, až uvidíš to hlavní?

Věrek:

Vy…Vy toho máte ještě víc??

Otec:

To si piš!!

(Věrek se opět podívá na všechny ty plechovky pod stropem. Na otcově tváři se znovu rozzáří ten pyšný výraz, Se spokojeným a pyšným pohledem projede svou sbírku. Z kuchyně se přes prosklené dveře ozve matčin hlas).

Maminka:

No tak táto, kde jste?!

Otec:

Vždyť už dem pořád, jen tady mladýmu něco ukazuju!

Maminka:

Na ty Tvoje krámy bude dost času, Ty nikam neutečou, ale polívka bude studená a já ji budu muset ohřívat.

(Otec zrudne vztekem a otevírá dveře, v návalu vzteku se je marně snaží otevřít na druhou stranu než se otevírají, po pár sekundách mu to dojde a dveře otevírá).

Obraz 13

(Kuchyň, po pravé straně od dveří je, na tu dobu, moderní kuchyňská linka. V rohu pod oknem je rohová lavice s jídelním stolem. Kuchyň je prostorná a vedou z ní další troje dveře, do pokoje pro hosty, koupelny a obývacího pokoje. Okolo cele kuchyně, ve stejné výši, teď již však ve dvou řadách pod sebou je police plná plechovek od různých nápojů).

Otec:

Jaký krámy?! Jaký krámy?! Za ty krámy, jak Ty říkáš, mě Vošáhlík z Golčova toho, no. Jeníkova nabízí auto…..auto rozumíš?!! Tak jaký krámy?!

(Maminka dava doprostřed prostřeného stolu porcelánovou mísu plnou polévky z které se kouří. Káťa, která již sedí si k ni přivoní. Maminka s pobaveným úsměvem se na ni podívá, mrkne a pokračuje v řeči).

Maminka:

Jaký auto? Nabízí Ti Trabanta….. Trabanta…..kterej stojí již několik let na cihlách a nejezdí, nejezdí!!! Tak jaký auto? Šrot za šrot Ti nabízí tatínku, šrot za šrot.

Otec:

No co, že nejezdí, všechno se dá spravit…a že je na cihlách? I kdyby to nemělo volant, tak je to pořád auto…rozumíš, auto…a on mě to auto nabízí za mou sbírku.

Maminka:

Tak to vyměň, aspoň mě zmizej Ty krámy z baráku, vždyť to je k zbláznění…jenom ten prach utírat….ten Trabant bude stát na dvoře na cihlách a hodí se přes něj plachta, nebo se z toho udělá kurník, to mě je fuk. I když je pravdou, že pokud by se to vše dalo do sběru, tak dostanem víc za ty plechovky, Trabant je z bakelitu, za to by nic nebylo.

Otec:

Co do sběru? Jak do sběru? Moji sbírku? Nikdy!!!!!

Maminka:

Tak to vyměň za ten bakelit.

Otec:

Si se zblanila ne?? Já budu měnit svou sbírku za nějakej krám, co nejezdi? Si normální???

(Maminka se opět pobaveně podívá na Káťu. Káťa se rozesměje).

Otec:

Co Ty tam stojíš? Pojď dovnitř a nestůj ve dveřích!

(Věrek celou dobu stal ve dveřích do kuchyně s báglama v ruce a celou scénu neveřícně pozoroval. Teď se jeho zrak stočil k policím plným plechovek. Podívá se na otce a znovu zpět na plechovky. Položí tašky na zem, zmizí na chvilku zpět v předsíni a vrátí se s kytkou, kterou předává mamince).

Věrek:

To je pro Vás paní Drozdová….

Maminka:

To děkuji, ale to jste nemusel, pane…pane….

Věrek:

Koreček, ale říkejte mi Věrku, prosím….

Maminka:

Tak tedy ještě jednou děkuji…Věrku….

(Maminka odchází s kytkou do obývacího pokoje a po chvíli se vrací s vázou, kterou naplní vodou a dá do ní kytku, kterou postaví na parapet u okna).

Otec:

Tak mámo, pojď nalejvat polívku, mám hlad, že hlady to…no…

Maminka:

Tak snad nejdřív, aby si Věrek zanesl věci do pokoje…Kátěnko, ukaž mu, kde spíte…ale nezdržujte se, dokud je polívka ještě teplá…

(Věrek s Káťou mizí v předsíni a jsou slyšet jejich kroky, jak jdou po schodišti na horu. Maminka se otočí ke kytce na parapetu a přičichne si. Tatínek si sedá ke stolu a zalíbeně kouká na kouřící polívku. Ruce si jakoby utírá do nátělníku. Maminka se na něj s povzdechem podívá).

Maminka:

Táto, jdi si umejt ty ruce a neutírej si je do toho nátělníku! A taky by sis mohl vzít něco jinýho než nátělník a tepláky. Máme návštěvu.

Otec:

Jakou návštěvu? Máme tady rodinu, tak jakou návštěvu. A kdoví, jestli to vůbec ta rodina někdy bude. Tak jakýpak copak. A večer se do hospody oblíknu, to se neboj, ale teď nevidím důvod, stejně si půjdu dát po obědě ouško, tak co….

Maminka:

To určitě… já Ti dám večer hospodu, doma budeš….

Otec:

Musím přeci ukázat zeťáka sousedům….a sama jsi říkala, že o něm nic nevíme, tak si ho trošku proklepnu…u piva se nebude tak upejpat mluvit jako u polívky..a Ty budeš mít zatím čas si popovídat s Katěnkou o samotě….kde vlastně sou? Mě již jde huba šejdrem…Káťooooo….

Obraz 14

(Pokoj, na zdech plakáty zpěváku, v rohu skříň, u okna psací stul, podle zařízeni je vidět, že to byl dívčí pokoj. Okolo celé místnosti, metr od stropu je police s plechovkama. Nad postelí je další police, na které jsou vyrovnané plechovky. Věrek sedí na posteli a prohlíží si pokoj. Káťa dává kufr do skříně).

Věrek:

Kolik on těch plechovek má prosím Tě?

Káťa:

Jo, to nevím, ale raději se ho neptej, nebo to bude prednáška na hodinu doplněna prohlídkou…

Věrek:

To se neboj….

Káťa:

Měli by jsme již jit…..

Věrek:

Jo měli, ale domu….

Káťa:

Ale no tak, to vydržíš….teď bude oběd, máma je skvělá kuchařka….pochutnáš si….pak bude nejspíš kafe a nějaká buchta a par otázek a je to…pak se půjdem projít, ukážu Ti vesnici …..no a zejtra ještě jednou a v neděli pojedem do Pardubic…

Věrek:

A nemohli by jsme přeskočit ten oběd, i to kafe oželím, procházet se můžeme i v Pardubkách a že bychom rovnou jeli..co??? a pokud je mamka opravdu tak dobrá kuchařka, tak nám může jídlo zabalit….já si třeba jako vzpomenu, že jsem něco zapomněl dodělat v práci a že se musím neodkladně vrátit a dodělat to…co Ty na to?

Káťa:

Jak malej, opravdu…….má dítě, skoro rozvedenej, ale dělá drama ze seznámení se s rodiči…ach jo….jdem dolu, než mě naštveš…..

Věrek:

Ted mě tak napadá, pokud je mamka tak dobrá kuchařka, jak Ty říkáš, jak to, že Ty jsi mě do teď uvařila jenom čaj?

Káťa:

Protože si to nezasloužíš…. pojď, již zase volá….

Obraz 15

(Kuchyně, Káťa, Věrek, mamka I otec sedí okolo stolu a jedí, otec se věnuje pouze jídlu, Káťa ho s úsměvem pozoruje, maminka jí pomalu a neustále pozoruje Věrka. Ten na ni občas pokradmu pohledne ale vždy okamžitě sklopí oči k talíři).

Otec:

Maminko, přidej nám ještě, hlavně mladýmu, ať máme základ na večer.

Věrek:

Základ?? Na večer???

Otec:

No, na večer….co koukáš, jak když volovi nadloubaj….pudem do hospody…tak se dobře najez….

Věrek:

Do hospody?? Já myslel……

Otec:

Jo, do hospody…no, co na mě mámo tak koukáš, je sobota večer? Je? Mám novýho zeťáka? Mám….tak nevím, co se divíte…oba dva….my s mladým zajdem na jedno a Vy si zatím s Kátěnkou popovídáte……a přidej mi ještě jeden řízek….a Ty si taky nandej….a nemysli…

(Věrek se nadechuje, že něco řekne, ale rozmyslí si to a začne řezat řízek. Káťa se pobaveně kouká na mamku, ta si jen povzdechne a obrátí oči v sloup. Otec zarputile a labužnicky pojídá řízky a bramborovou kaši a zapiji to lahvovou desítkou).

Obraz 16

(Předsíň, Věrek si obouvá boty, maminka upravuje otcovi šálu okolo krku, Káťa stojí opřená o futra ve dveřích do kuchyně a usmívá se).

Maminka:

Táto, já Tě varuju…slyšíš…varuju!! Dejte si dvě, tři a hned domu, znáš se….a žádnej tvrdej…slyšíš??!

Otec:

No jo pořád, já nevím, co Vy ženský furt máte…chlap se jde jednou za tejden vyvětrat a Vy z toho hned musíte dělat drama….přijdeme, až budeme chtít….

Maminka:

Táto, říkám Ti, neštvi mě….jestli Tě zase přivezou na kárce jako naposled, tak si mě nepřej…..

Otec:

No to sem si mohl myslet,

človek se jednou pobaví a bude to mít na do smrti na talíři…to je již skoro dva roky…tak co říkáš “jako na posled”?!!!

Maminka:

Jak říkám, všeho s mírou…

Otec:

Jo, to říkal jeden krejčí a pak vzal krejčovskej metr a seřezal manželku, že pořád pindala…a neboj Míra Hloušků tam bude, tak mi si s ním dáme, když teda všechno s Mírou.

Maminka:

Víš co, raději jděte……

Otec:

Kam maminko? Kam máme jit?

Maminka:

Že já se s Tebou, ale furt…vždyť už Tě znám…pojď Káti, svaříme si víno a popovídáme si aspoň v klidu, když tu nebudou.

Otec:

Tak jdeme mladej, než si to ženský rozmyslej a budou chtít jít s náma…..

Obraz 17

(Výčep v hospodě. Za pípou pupkatej padesátník, v bílé košily a černé vestě. U výčepu stojí dva družstevníci ve vaťákach a rádiovkách a ťukají si s rumem. U kamen u okna hrajou dědci mariáš a pár kibiců stojí okolo. Po hospodě pobíhá mladá servírka v černé blůze, černé sukni, černých pučocháčích, bílou zástěrku, přes blůzku vlněnej svetr na knoflíky který je rozepnut, na nohou tlusté bílé ponožky a pantofle. Dveře kousek od výčepu se otevírají a vchází otec s Věrkem. Otec se zdraví s hostinským a osazenstvem v sálu. Sundávají si kabáty a dávají je na věšák. Usedají ke stolu vedle hráčů mariáše. Přichází servírka (Jana).

Servírka:

Tak co to bude, pane Drozd? Desítku?

Otec:

Janinko, dneska dvanáctku, tedy dvě a dva rumíky…velký….poslouchej mladej, piješ rum?

Věrek:

Piju…..občas

Otec:

No proto, komu nechutná rum…není chlap…to bys mě nasral!

Servírka:

Ste mě přivedl nápadníka pane Drozd?

Otec:

Kdepak Janinko, to je nápadník naší Katěnky…..

Servírka:

Káťa je tady? A proč nepřišla na pokec, taky bych ji ráda viděla…

Otec:

Ale je doma s mámou, však to znáš, musejí si podrbat, ale já ji to vyřídím a ona se zastaví na kafčo.

(Servírka odchází a otec s Věrkem se obracejí ke stolu s mariášníky a otec začíná kibicovat. Servírka donáší pivo a rum, otec si s Věrkem přiťukávají a pijí panáky na ex. Otec poplácá Věrka po zádech a ukazují na prstech další dva. Servírka odchází. Otec se z vesela baví s Věrkem a s chlapama u stolu).

Obraz 18

(Obývací pokoj, v rohu svítí stojací lampa s vyšívaným kloboukem. Ve stěně je televize. Na protější straně je gauč, na kterém sedí Káťa s maminkou. Káťa má nohy pod sebou a v ruce drží hrníček, z kterého se kouří. Maminka pokládá svůj hrníček na čajový stolek, který je před nimi a bere si buchtu z talíře. Koukají se na televizi. Maminka se otočí na Káťu, chvilku na ni kouká. Káťa se na ni otočí).

Káťa:

Co pak maminko? Tak se již zeptej…

Maminka:

Jako na co?

Káťa:

Ale nech toho…tak se zeptej.

Maminka:

Tak jakej je? Kdo to je? Co a kde dělá? Kolik mu je? Odkud je? No povídej….

Káťa:

Je úžasnej. Jsme spolu 5 měsíců, má mě rád, je s ním sranda. Je inženýr, dělá u nás v podniku na nákupu, je z Moravy, je mu 26 a teď to hlavní…je ženatej a má dítě….

Maminka:

Co že???!

Káťa:

Je ženatej a má dítě….ale rozvadí se… našel nám garsonku a příští týden se tam stěhujeme…..a ať řekneš cokoli maminko, tak to nic nezmění, tak je zbytečné si kazit večer…v tomhle sem po Tobě….raději mě řekni co Ty? Co je nového tady?

Maminka:

Ach jo…já jen doufám, že víš, co děláš Kátěnko…..no, co je tady nového? Nic, všechno při starým…..Jo, jen mladá Vostroužková je v tom….a nikdo neví s kým…počkej, co Ty? Snad taky nejsi….

Káťa:

Ne, nejsem mami a I kdyby, tak by mě to nevadilo…

Maminka:

No, aspoň že tak…..já jen doufám, že se to Tatínek nedozví. To, že je ženatej a má dítě, v tom stavu, do kterého se teď zrovna jistě dostává….to by nemuselo dobře dopadnout…

(Maminka se napije svařeného vína a bere další buchtu. Káťa se pousměje a trošku si povzdechne).

Obraz 19

(Hospoda. U stolu se již nehraje mariáš, ale zpívá se a hraje na harmoniku, ze dveří, které vedou na záchod vychází otec. Je vidět ze je v povznesené náladě. Zapíná si poklopec, ale dopne ho jen do půlky. Začíná zpívat. Usedá vedle Věrka a chytá ho kolem ramen).

Otec:

Pocem, Ty kluku inženýrskej, dáme si ještě rumíka….Janinkoooo

Věrek:

No, jak myslíte, ale jestli by jsme už raději neměli jít…ať doma nečekají…

Otec:

Ty vole….seš svobodnej, ale víc pod pantoflem než ženáč….proč by čekali? A pokud čekaj, tak se dočkaj, tak z čeho strach?

Věrek:

No, já tak moc svobodnej zase jako to…nejsem…..

Otec:

Co to plácáš? Jak nejseš? Copak, vy jste se s Kátěnkou to…tajně vzali nebo co??! To by jsi mě nasral inženýrskej, to teda jo!!!

Věrek:

To ne, to se nebojte…Káťa je pořád svobodná….jenom já jsem tak trošku ženatej…zatím…

Otec:

Jak ženatej? Co ženatej? Co zatím??!!

Věrek:

No, jako že jsem ženatej…..mám manželku….a taky ještě…..

Otec:

Co taky ještě???

Věrek:

Taky mám dítě…..

(Věrek si trošičku odsedl a s obavami kouká na otce. Otec se na něj dívá s přivřenými víčky a s našpulenou pusou…přemýšlí).

Otec:

Ženatej….dítě..

Věrek:

Ano prosím…

Otec:

No a jak to chceš řešit dál? To jako budete žít všichni dohromady? Nebo přes týden budeš s manželkou a o víkendu s Kátěnkou? Co??!

Věrek:

Ne, to ne….já se rozvadím, již jsem nám s Káťou sehnal garsonku….. na začátek, příští týden se tam stěhujeme….

Otec:

To je blbec….proč to neřekneš hned…Sem ženatej, ale rozvadím se, stěhujeme se s Káťou spolu do jednoho bytu…a bylo by to….žijeme snad ve dvacátým století, tak jakýpak copak, já tady málem dostal další infarkt…blboune…pocem, to se musí spláchnout, dáme si rumika…Janinko….

Obraz 20

(Restaurace zvenčí, ze dveří vychází Věrek který se navzájem podpírá s otcem. Ten si něco pobrukuje a máchá rukama. Zahýbají za roh hospody a jdou směrem domu. Na ulici svítí jediná lampa, která je na stěně hospody. Ve světle poletují vločky. Přes okna hospody je slyšet zpěv a harmoniku).

Obraz 21

(Predsíň u Drozdů doma. Otec se podepírá s Věrkem a loučí se).

Otec:

Tak dobrou inženýrskej, a ne že mi v noci pobliješ celej barák! Seš z Moravy, tak bys měl něco vydržet…

Věrek:

To nebojte…..

Otec:

Tak mazej…..a neboj, kdyby máma nějak pindala…víš co myslím, tak já to zařídím….mě se líbíš…a dost….

Obraz 22

(Kátin pokojíček, Věrek se snaží potichu otevřít zasklené dveře a vchází dovnitř. Začíná se svlékat a věci odkládá na opěradlo židle, začíná si sundávat i tričko, jak ale zvedne ruce, narazí na polici s plechovkami a Ty s rámusem padají na zem. Káťa se probouzí a rozsvěcí lampičku na nočním stolku, kouká na hodinky).

Káťa:

No, konečně. Tak jak? Jak jsi to zvládnul?

Věrek:

Na jedničku….zatracený plechovky, člověk aby se bál hnout…

Káťa:

Teď je nech, ráno to posbíráme….co táta?

Věrek:

Táta super, všechno ví a je v pohodě…..myslím, že si budeme rozumět. Co máma??

Káťa:

Tak to jsem ráda….no, co máma….nadšená z toho nebyla, to Ti je snad jasný….no, ale snad se na to vyspí…a Ty již taky pojď, za chvilku začnou kdákat slepice a řvát kohout….ať se taky vyspíš……

(Věrek zalejzá pod peřinu a dává Katce pusu na dobrou noc).

Katka:

Vy jste pili rum?

Věrek:

Jo, a víc než jeden…..já když si krknu, tak si vzpomenu na Vánoce a rumový kuličky, co dělala máma…..

Káťa:

Tak raději nekrkej, ať si nevzpomeneš na maturák, víš jak jsi dopadl na něm po rumu……

Věrek:

Dobrou Kači…

(Káťa zhasíná lampičku, zaber z okna ven na padající vločky).

Obraz 23

(Ložnice, otec otevírá dveře, maminka leží v posteli, má brýle a luští křížovky. Když otec vstoupí, odkládá je na noční stolek a sundává si brýle).

Maminka:

Drozde, Drozde… hlavně že jsem říkala žádnej tvrdej…..a Ty smrdíš jak špunt od rumu…

Otec:

No vždyť taky jo…říkala jsi žádnej tvrdej…a ten jsme neměli….

Maminka:

Tak Ty ses v tom rumu vykoupal, že ho cejtím, nebo co??!

Otec:

Proč bych se v něm koupal, já ho pil…..

Maminka:

Tak co mi lžeš….před chvílí jsi mi tvrdil, že jsi tvrdej neměl a teď my říkáš, že jsi pil rum!!

Otec:

No vždyť právě…

Maminka:

Co no, vždyť právě, tak pil jsi tvrdej nebo nepil??!!

Otec:

Nepil….

Maminka:

Pil jsi rum???

Otec:

Rum sem pil, ale…

Maminka:

Jaký ale, rum si pyl tak jaký ale?

Otec:

Ale rum není tvrdej alkohol..

Maminka:

Cože???

Otec:

No, říkám, že rum není tvrdej alkohol a to z jednoho a to prostého důvodu, neboť se přidává do vánočního cukroví a dětem do pralinek….tak to přece nemůže byt tvrdej alkohol…a dost dem spát mámo…

Maminka:

Ach jo, že já vůbec začínám…….no a co Věrek?

Otec:

Co by, bude spát jak nemluvně, rumu se nebál, což je dobře….a jinak, je ženatej, má dítě ale rozvadí se a už jim sehnal garsonku……..jako jemu a Kátě a příští týden se do ní stěhujou….a hlavně nejanči, jsme moderní lide žijící ve dvacátém století a Katěnka není a nebude první ani poslední, která si vezme rozvedenýho s alimentama…..a teď dobrou mámo….

(Otec se mezitím během té řeči převlékl do pyžama a zalezl do postele, maminka se na něj podívá, usměje se, povzdychne si, dá mu pusu na dobrou noc, zhasne lampičku. Za okny stále padá sníh).

Obraz 24

(Katčin pokojíček, Věrek se probouzí. Odkryje peřinu a rozespalý a stále ještě trošku přiopilý vstává, jako by automaticky a po slepu jde ke stěně, kde se zarazí, zmateně se rozhlédne a kouká na dveře, které jsou na druhé straně. Jde zpátky k posteli a něžně budí Káťu).

Věrek:

Kači, vstávej, vzbuď se prosím…

Káťa: (rozespale)

Co blbneš, proč mě budíš?

Věrek:

Kde je tady záchod?? Ale rychle, prosím…..

Káťa:

Ty nevíš, kde máme záchod?? Ty už prosím nepij, blbneš z toho..

Věrek:

Kde my doma máme záchod to vím, ale kde Vy, potažmo Tví rodiče mají záchod, to bohužel nevím…..

Káťa:

Po schodech dolů, doleva do kuchyně, a rovně do koupelny….já chci spát…

Věrek:

Díkas….

(Věrek dává Kátě pusu na čelo a vychází z pokoje ven).

Obraz 25

(Schodiště, Věrek jde po tmě a přidržuje se zábradlí, sejde dolů a pomalu otevírá dveře do kuchyně).

Obraz 26

(Věrek vchází do kuchyně a rozhlíží se. Bere za kliku dveří nalevo a pomalu je otevírá, vchází a zavírá je za sebou. Za chvíli se zase dveře otevírají a Věrek se vrací do kuchyně. Zavře dveře a zmateně se rozhlíží).

Věrek:

Tak tam je obývák, tam je predsíň…tak to by mohlo být…počkej, říkala dveře v kuchyni nebo v předsíni???

(Věrek se vrací do predsíně. Zavírá za sebou dveře. Přes skleněné kuchyňské dveře slyšíme otevíraní jiných dveří a vidíme se rozsvěcet světlo. Světlo zhasíná, a Věrek vstupuje opět do kuchyně. V ruce drží nakouslou klobásku a žvejká).

Věrek:

Tak špajzka, kde je taky vím, tak teď už jen ten hajzl najít….

(Věrek se zmateně dívá okolo sebe a z gest a pohybu je patrně, že opravdu musí. Náhle se zamyslí a usměje se).

Věrek:

Dvorek….

(Rychle vychází z kuchyně).

Obraz 26

(Předsíň, Věrek sahá na kliku a snaží se otevřít, je zamčeno. Zmateně se kouká kolem a hledá klice. Nohy má již zkřížené a grimasu trpící. Vrací se do kuchyně).

Obraz 27

(Kuchyně. Věrek otevírá dveře napravo a vchází).

Obraz 28

(Pokoj. Je tma. Věrek se rozhlíží, ale nic nevidí. Na protější straně pokoje je okno. Věrek se k němu nejistě a pomalu rozejde. Odhrne záclonu a okno otevírá. Nejdřív vnitřní a pak venkovní část okna. Stoupá si na špičky a se slastným výrazem začíná z okna močit. Je slyšet proud kapaliny dopadající na nějaký plech. Věrek se slastně a uvolněně usmívá. Náhle se v pokoji rozsvěcí světlo. Věrek se zděšeně podívá směrem ke světlu. Zvuk dopadající kapaliny ustal, jen je slyšet pomalé a nepravidelné kapáni. Svítí lampička na nočním stolku, kterou rozsvítila maminka, která si nasazuje brýle a zděšeně se na Věrka dívá. Otec probuzen světlem, se za zíváni probouzí a otáčí se na maminku).

Otec:

Co je mámo? Vždyť je noc, co nespíš??

(Maminka nereaguje jen zděšeně zírá přes otce směrem k oknu. Otec se otočí a spatří Věrka).

Otec:

Co blbneš inženýrskej, stalo se něco???

Věrek:

Promiňte, já jsem….já….omlouvám se, ale já….

Otec:

Co to mektáš???? Tak co se děje??

Věrek:

Já sem nemohl najít WC a venkovní dveře jsou zamčené a klíč nebyl v zámku a již jsem to nemohl vydržet, tak jsem…..nezlobte se…..

Otec:

To je vůl mámo…inženýr a nemohl najít záchod….doufám, že jsi nepochcal Dášu, aby mě v noci nepřimrznula……nahoru do pokoje trefíš?

Věrek:

To prosím ano….doufám

Otec:

Tak dobrou a zavři to okno, ať tady s mámou nenastydnem…a zandej si ho, ať nepřimrzneš k parapetu… to je vůl……dobrou

(Otec se otočí na bok a zavírá oči. Maminka pořád, teď již nevěřícně kouká na Věrka. Věrek se upravuje, zavírá okno a zatahuje záclonu).

Věrek:

Dobrou noc paní Drozdová…..

Maminka:

Chudák Kátěnka….

(Věrek se skloněnou hlavou odchází z ložnice. Zavírá dveře. Maminka zhasíná lampu a dívá se k oknu).

Maminka:

Já jen doufám, že to byl sen, blbej sen..

(Otáčí se na bok, za okny stále padá sníh).

Obraz 29

(Katčin pokoj. Ráno. Káťa je již ustrojená a narovnává na polici plechovky, které Věrek v noci shodil. Věrek leží na břiše, na půl přikryt peřinou a spí. Náhle Káťe jedna plechovka padá a Věrek se probouzí).

Věrek:

Kolik je?

Káťa:

Již je den…..měl bys taky vstávat…máma už jistě připravila snídani…

Věrek:

Kolik je??!

Káťa:

Devět pryč….tak dělej…..neměl jsi se tak zřídit…

Věrek:

Přisahám, že již rum nepiju….nikdy….já mam v hubě jak v polepšovně….

Káťa:

To známe….. to jsem již slyšela po broskvový a fernetu….a do teď je stále a rád ochutnáváš…tak raději nic neslibuj a jdi si dát sprchu…..kde je koupelna, to snad již víš….

(Věrek se na Káťu, smutně podívá a zahanbeně sklopí oči).

Věrek:

Já ti musím něco říct….

Káťa:

…tedy, kde maj naši koupelnu víš…já jak jsem byla rozespalá a Ty ses ptal, kde mají naši koupelnu, tak jsem Tě v tom polospánku poslala dolu, ale já mam koupelnu tady nahoře, hned ty dveře naproti to jsou……

(Věrek se na ni nechápavě podivá).

Věrek:

Co…cože??? Ty máš tady koupelnu?? Hned naproti??? Proč jsi mě tedy posílala dolů??!! Proč??!!!

Káťa:

Co deláš?? Proč, proč, jsem byla rozespalá a zmátli mě ty rodiče či co…..co se děje? Tak ses prošel…trošku…..

(Věrek na ni hledí stale překvapeně, nechápavě a vyčítavě. Pomalu si sedá na postel a schovává tvář do dlaní).

Káťa:

Stalo se něco? Co se tváříš, jak….co se stalo?

Věrek:

Já si jdu dát tu sprchu a pak si promluvíme…ale sem v tom nevině, to Ti říkám dopředu…

Káťa:

Prosím? O čem to mluvíš?

(Věrek se na ni opět smutně podívá a odchází pryč z pokoje. Káťa se za ním zamyšleně dívá, pak si jen povzdechne, zakroutí hlavou a začne stlát postel).

Obraz 30

(Katčin pokoj, ustlána postel, okno otevřeno, Věrek přichází z koupelny).

Káťa:

No, to je dost, já myslela že jsi se tam utopil…si se tam ráchal hodinu, mamka nás už volala na snídani….já jdu napřed, a ty dělej, ať na Tebe nečekáme…čistý věci máš na židli, a nech otevřený okno, ať se to tu vyvětrá…..to tady smrdí jak ve čtyřce, rum a cigára……

Věrek:

Než půjdeš, musím Ti něco říct…

Káťa:

To počká. Máma již zase volá, slyšíš??

Věrek:

Ale měla by jsi vědět…..

Káťa:

Po snídani, ju? Já ji jdu uklidnit, a Ty sebou hoď….

Věrek:

Ale….

(Káťa odchází s pokoje a zavírá za sebou dveře. Věrek usedá na ustlanou postel, opírá se zády o zeď a odevzdaně kouká před sebe. Podívá se na židli, kde jsou jeho věci, vstane a začíná se oblékat).

Obraz 31

(Předsíň, Věrek schází ze schodů, již pomalu chytá za kliku od dveří do kuchyně, když tu se zastaví a začne poslouchat hlasy jdoucí z kuchyně).

Otec:

Jéžiši, Ty toho naděláš mámo, tak nám pochcal parapet panebože..no a co??!….jsou i horší věci….Kátěnko, neposlouchej ji, hysterku jednu….

Maminka:

A Tobě to přijde normální??? Člověk se v noci probudí a on tam stoji s…s…s…s ním…z okna…a..a..to..a..a já sem hysterická podle Tebe?? Kdo by nebyl prosím Tě….vždyť je to naše jediná dcera

Otec:

Co je na tom tak těžkýho pochopit prosím tě…..prostě zabloudil…byl tady a spal tu poprvé….měl trošku naváto, prostě nevěděl, kde je….co z toho nechápeš…taky nám to mohl pustit v obejváku na pohovku nebo kde já vím…a nemusel jen močit…a zrovna Ty, která zabloudí i u nás na návsi, by jsi tohle měla chápat, kolikrát já sem Tě hledal na Hůrkách v lese, a to tam jezdíme přes dvacet let na houby, a skoro vždycky stejně zabloudíš…..

(Věrek, si povzdechne, narovná se, nadechne se, mocně vydechne a otevírá dveře).

Obraz 32

(Kuchyň. U stolu sedí maminka, otec a Káťa. Na stole jsou krajíce chleba, kostka másla, sklenička s marmeládou, buchty a hrníčky na kávu a čaj. Otec lačně pořádá svůj namazaný krajíc, Káťa pomalinku ukusuje buchtu a přemýšlí, maminka si maže nervózně krajíc. Všichni vzhlédnou, když Věrek vstoupí).

Věrek:

Dobré ráno…..

Otec:

Nazdar inženýrskej, sedni si….

(Věrek, se zadívá na maminku, ta se nadechne, že chce něco říct, pak to polkne, rychle vstane a jde ke sporáku, kde nalívá horký čaj do hrníčku, dojde zpět ke stolu a pokládá kouřící se hrníček na Věrkovo místo).

Maminka:

Nebo chcete raději kávu Věrku? Není problém, za chvilku by byla?

Věrek:

Ne, děkuji, jste moc hodná, ale čaj je fajn….a děkuji…..a chtěl bych se Vám ještě jednou…

Maminka:

Již o tom nemluvme prosím Vás….

(Káťa, pořád ukusuje pomalu buchtu a stále nad něčím přemýšlí, jako by nebyla, jak se říká, duchem nepřítomna. Náhle se otočí na Věrka a chvíli se na něj dívá. Jako by ji teprve docházelo, co se v noci opravdu stalo. Začíná se smát a kroutí při tom hlavou. Chytá Věrka kolem krku a dává mu pusu).

Káťa:

Ty nezklameš, opravdu ne…

Otec:

No co, aspoň víme pro příště, dneska mu natáhnu špagát od postele na záchod, ať nezabloudí…

Maminka:

Tak snad dnes ho již nebude potřebovat…včera v tom sehrál jistě svou roli i alkohol….

Otec:

Jo já Vám to neřek? My jdeme večer zase na jedno, a Vy můžete jít s náma…Kátěnko, po Tobě se ptala Janička Novákovic…říkal jsem ji, že se dneska zastavíš na pokec…ráda by Tě viděla…no co mámo zase koukáš? Sem řek, že můžete jít s náma…neboj inženýrskej, když nás to tam nebude bavit, tak pošlem holky domů….a nečum zas, jak když volovi nadloubaj….

Obraz 32

(Restaurace, real večer. Věrek, Káťa, Michal i Renata mají již skoro dojedeno, všichni se smějí. Věrek odsouvá prázdný talíř, napíjí se piva a zapaluje si cigaretu).

Věrek:

No jo no….bohužel stane se….ale aspoň si máme o čem povídat a na co vzpomínat…tchán vždy, když přijedem na návštěvu, řve na celou vesnici…”mámo, nemusíš zalejvat muškáty, přijel inženýrskej, ten Ti je zase pokropí”…a náramně se baví.

Káťa:

No máma se nebaví, ale již to nějak zkousla

Věrek:

Tak po 6ti letech by to již mohla zkousnout..

Michal:

Ty seš vůl, to není možný….a buď rád, za to jakýho máš tchána s tchýní…..tohle udělat já, tak Romeo a Julie by byla komedií proti tomu, co by nastalo…

Renata:

Chudinko naše, Ty si tak stěžuj…co mám říkat já??! Každou návštěvu se hádat s Tvoji matkou o tom, jestli se dává do nádivky petrželka nebo ne…

Michal:

A co by Ti to jednou udělalo, pokud by jsi ji tam nedala? Co? Nic….

Renata:

Když dělám nádivku já, u sebe doma, tak si do ní budu dávat to, co já chci….já ji taky necpu, když nás pozve na oběd, že guláš a kolínka nepatří dohromady, ale zkousnu to a představuji si, že máme, jako normální lidé, ke guláši knedlíky…

Michal:

Ale stejně, klobouk dolů, tohle bylo, tedy podle mě, nejoriginálnější představení se rodičům, jaké znám….to se u Vás bude předávat z pokolení na pokolení a pokud jednou by snad Váš rod měl přijít nějakým nedopatřením do šlechtického stavu, tak v erbu musí být okno, parapet a penis….

Káťa:

Jaký z pokolení na pokolení, to si myslíš, že o tom budu vyprávět dětem, jak jejich tatínek močil u našich v ložnici z okna??

Věrek:

No, Ty asi ne, ale Vlasta, jako tchán, určité jo…místo pohádky před spaním, to si piš….

Káťa:

No, to máš asi pravdu, již takhle o tom vědí v každé vesnici v okruhu tří kilometrů…

Věrek:

Ale víš co je na tom nejzajímavější? Že on to neříká k dobru, jako aby ukázal, jakýho vola to má za zeťáka…on se tím chlubí!!

Káťa:

No, tak jsme se zasmáli, někteří z nás, někteří, třeba jako já, přehodnocovali svůj vztah a teď pojďme na nějaké jiné téma….a dala bych si nějakej dezert, co Reni? Nedáme tiramisu?

(Přichází číšník a Káťa si objednává, Věrek se baví s Michalem, Káťa s Renčou a je vidět, že se všichni dobře baví).

Obraz 33

(patro v panelovém domě, přijíždí výtah, dveře se otevírají a vystupují Věrek s Káťou. Věrek odemyká prosklené dveře, které vedou k bytu).

Obraz 34

(Obývací pokoj, babička sedí v křesle pod lampou, má nasazené brýle, v ruce tužku a luští křížovku. Na talířku, který je položený na stolečku, je poslední buchta a vedle je hrníček. Je slyšet odemykaní dveří. Babička se podivá na hodinky, sundává si brýle, odkládá křížovku, vstává z křesla a jde do chodby).

Obraz 35

(Chodba v bytě. Otevírají se dveře a vchází Káťa a za ni Věrek. Oba v dobré náladě. Babička je čeká u dveří a zdraví se s nima).

Babička:

Co tak brzo? To jste mohli ještě posedět.

Káťa:

Michal z Renčou taky již museli….a byli jsme pryč 4 hodiny…co Kája? Vše v pořádku?

Babička:

Hodnoučká, spinkala…akorát dvakrát potřebovala přebalit, ale hned zase usnula…..zlatý dítě…

Káťa:

No to sem ráda, moc děkuji babi, Věrek Ti zavolal taxíka, nebo chvíli posedíš? My spát ještě nepůjdem…

Babička:

Ne, já již pojedu Kátěnko a žádnej taxík….jako důchodce mám dopravu zadarmo, tak proč zbytečně vyhazovat za taxík? Zastávka je za rohem..

Káťa:

To tak, v tuhle hodinu a autobusem, zavolá se taxík a konec…ještě jednou děkuji babi za hlídaní.

Babička:

Není zač Kátěnko, akorát…já vím, že sem, jak vy říkáte z té staré školy a těm novotám nerozumím, ale musím Ti říct, ze za nás ty plínky byly lepší….teďka ty pemprsky nebo jak se jmenujou, to je hrůza…

Káťa:

Co myslíš babi?

Babička:

No, dřív se to vypralo, vyvařilo, a byli jak nový…ale teď, hrůza..

Káťa:

Prosím? Jak vypralo, vyvařilo?

Babička:

No říkám, že ty dnešní plínky se blbě perou….

(Káťa se nadechne, pak se zarazí, podivá se na babičku a pak směrem na dveře do koupelny).

Obraz 36

(Koupelna, je tma. Otevírají se dveře a dovnitř vstoupí slabé světlo z chodby. Káťa hledá na stěně vypínač. Rozsvěcí. Neveřícně kouká na prádelní šňůru nad vanou, na které vyseji dvě plínky na jedno použití v desolátním stavu a z kterých ještě pomalinku odkapává voda. Káťa se podívá na babičku, která teď stojí vedle ní ve dveřích do koupelny).

Babička:

No, co sem Ti říkala, se podívej jak vypadaj…raději sem je ani nevyvářela, jen přemáchla v ruce, ale materiál na nic Ti povím….

(Káťa se na ni usměje, dá ji pusu, zhásí světlo a zavírá dveře. Dveře se ale nedovírají a mezerou stale proudí do koupelny světlo z chodby, tak že stále jsou matně vidět plínky na šňůře. Hudba, závěrečné titulky).

http://bez-cenzury.com/