21. srpen 1968. Co vice dodat.....

Dnes si pripominame vyroci. Smutne vyroci. Den, vlastne noc, kdy k nam vtrhly armady nasich "bratrskych" statu. Vyroci zmareni snu jedne generace. Vyroci jedne srpnove noci roku osmasedesat, po ktere  stejne jako pred dvaceti, respektive pred triceti lety, bylo mnoho rodin, vztahu, pratelstvi rozdeleno. Kdy ne male mnozstvi lidi mohlo naposled polibit sve blizke, pohladit sve deti, podat ruku ci obejmout sve pratele a cekat dlouhych dvacet let, kdy to budou moci zopakovat. Mnoho lidi se te chvile jiz nedockalo. At z rad tech co zustali, ci z tech jez odesli....

Kazdy z vas, kdyz se zamysli, jiste prijde na to, ze zna nekoho jehoz pribuzny ci znamy emigroval po srpnu 68. Nebo ze ma nekoho takoveho ve sve rodine.

Vzdy, kdyz se dnes bavime o tomto datu, je  hlavne pripominano, ze to byl konec tak zvaneho prazskeho jara.  Ze byla omezena prava obcana, ci svoboda chceteli, ktere nam prazske jaro na chvilku prineslo. Ze ortodoxni komuniste zase pevne uchopili  do ruky bic a obcane museli nastavit sva zada. Ze prisla normalizace.

To vse se tyka fungovani statu a zivota v nem. Ale co ze je zakladem statu? Rodina....

A to bylo podle me to nejvetsi zlo, jenz prijelo s tanky te srpnove noci.  Kolik lidi muselo ne materilne, na zaklade zmeny pracovniho mista, ci fyzicky a psychycky ve vezenich, ale citove stradat z duvodu odchodu lidi, jenz milovali, na nichz jim zalezelo. 

Dnesni generace ktera je zvykla cestovat, nekdy i na nekolik mesicu opustit  republiku, kdy jedinec muze kazdy den i kdyz  je vzdalen nekolik tisic kilometru, mluvit, psat si i virtualne se videt se svymi rodici, kamarady, partnery a hlavne, kdy se zase muze kdykoli vratit. Tak tehle generaci se to muze zdat jako banalita. Ale vte dobe, pokud nekdo dobrovolne ci z donuceni opustil nasi vlast, mel jen malou moznost kontaktu s lidmi kteri zustali. Posta chodila na adresu otevrena, nekdy vubec, pokud se volalo, castokrat jste si museli davat pozor na to co rikate, nebot nekdo treti poslouchal. Pamatuji si, ze mut tatik na zacatku sve emigrace diky financni situaci volal babicce s dedou jednou za rok na vanoce na 10 min.

Je to nepredstavitelne, ze ze dne na den ztratite lidi, ktere jste do te doby vidali kazdy den. Ze o nich nic nevite. Nedostavate o nich zadne zpravy. Ze nevite, kdy je zase budete moci vidte. Jestli vubec nekdy.

Chtel bych dnes pripomenout i tuto krivdu a utrpeni. Zabavene majetky se daji vratit ci financne kompenzovat. Ale syny, dcery, rodice, pribuzne, kamarady, partnery, ktere jste ztratili, chvile ktere jste s nimi mohli jeste stravit, ty Vam jiz nikdo nevrati a nemuze nicim nahradit.

P.S  Vse nejlepsi soudru..... pardon, "pane" Paroubku. Jeste ze neverim na znameni, i kdyz......??!!!!