Technologický pokrok se nedá zastavit. Můžete ho dočasně zpomalit, pokud ho čapnete za podolek, můžete ho dočasně přesměrovat na vedlejší kolej, pokud se Vám podaří přehodit výhybku, ale to je asi tak všechno co s tím můžete dělat. Svět se mění. Dříve, když jsem narazil na zajímavý cizojazyčný text, musel jsem pracně hledat překladatele a nebo se o jeho smyslu dohadovat z přítomnosti několika všeobecně srozumitelných termínů. Dnes ho vlípnu do okýnka Google Translate a překlad mám za půl vteřiny. Sice ne vždy úplně kvalitní, ale představu o smyslu článku mi to většinou dá.
V uplynulém týdnu jsem shodou okolností narazil na tři zajímavé italské texty. Nedotýkají se sice přímo osobnosti Járy Cimrmana, ale představují zajímavou historickou paralelu. Překlady uvádím tak, jak je Googlovo pekelné zařízení vyplivlo - jen s drobnými gramatickými úpravami. Žádné vlastní komentáře nepřipojuji, abych Vás neovlivňoval. Úsudek o významu těchto textů si musí každý cimrmanolog udělat sám.
Oříšek první: Náš Leonardo da Vinci
Toto je překlad textu "Il nostro Leonardo da Vinci", jehož originál je uložen na mikrofiši v římském Památníku národního písemnictví. Autorem textu datovaného zhruba do poloviny 16. století je pravděpodobně dvojice šprýmařů z medicejského paláce - Luigi Resina (1529-1579) a Zenzo Morsetto (1537-1601).
Také letos je tomu sto let co se Leonardo da Vinci odnaučil kouřit. Kvůli roztřesenému rukopisu benátského kupce a amatérského pašeráka rekreačních drog Giovanni Poccettiho nevíme, zda si mladý Leonardo odepřel svůj poslední doutník jedné mrazivé únorové noci roku 1467, 1469 a nebo 1473. Kupec Giovanni totiž svou živnost provozoval na hřbetě paličatého mezka (první náznak mobilní nákupní aplikace v Evropě? - pozn. překl.) a záznamy v prodejní knize činil povětšinou za jízdy. Jeho nejisté vedení pera, notně ovlivněné krokem vrávoravého lichokopytníka, dokonce připouští i rok 1479.
Na tomto místě poznamenejme, že Leonardo popsal a na vlastním těle vyzkoušel návykové účinky tabáku již kolem roku 1465 - tedy téměř sto let před francouzským diplomatem a příležitostným badatelem Jeanem Nicotem. Ovšem profesorský sbor v klášteře Istituto Suore di Sant Elisabetta, kde začínající učenec externě přednášel chemii, sochařství a základy parašutismu, podléhal přísným katolickým předpisům. Poté, co hustý kouř z Leonardových doutníků narušil průběh dopolední modlitby, byl na Mistra uvalen celoživotní tabákový celibát a jeho hulicí privilegia byla zrušena (tady Google při překladu výrazu "privilegi fumatori" nejspíš trochu zahaproval - pozn. překl.). Zlí jazykové tvrdí, že matka představená na Leonardovi testovala svou nejnovější pedagogickou metodu "trestání učitele bohem".
O Leonardově mládí toho mnoho nevíme. Narodil se v roce 1452 jako nemanželské dítě v rodině notáře Piera Antonia da Vinci a jeho matkou byla chudá venkovanka Caterina. Leonardo byl již od malička velice zvídavý a vše nasvědčovalo tomu, že se vydá na vědeckou dráhu. Jeho lakomý otec však přemýšlivého mladíka nechal zapsat na malířskou školu, aby donosil štětce po své starší sestře Moně Lise, a tak se nakonec z Leonarda stal jak vědec, tak umělec.
Hodnotíme-li dnes monumentální dílo, které tento duchovní titán v nehostinných podmínkách rozvinutého středověku vytvořil, musíme smeknout třírohý klobouk. Leonardova činnost zasahuje prakticky do všech odvětví společenského života. Reformuje toskánské školství, v Benátkách přepracuje městskou kanalizaci na dopravní síť a po nechutné soudní tahanici o nudle do polévky vynalézá v Boloni špagety. Michelangelovi v Sixtinské kapli přidržuje štafle, Lorenzovi Medicejskému vede účty v jeho rodinné bance a mladého matematika Cardana naučí řešit kvadratickou rovnici. Zkrátka stopa talentovaného polyhistora se vine napříč celým vědecko-technickým spektrem.
Když ještě jako adolescent nechtěně zničí důmyslné oplocení paláce rodiny Medicejských zahradními nůžkami vlastní konstrukce, nenechá se vyvést z míry a bodře zahlaholí na mladého politologa, který kousek opodál studuje ovládání mas pomocí násilné segregace: "Zkuste to bez ostnatých drátů, Machiavelli". O pár let později, v roce 1482, potkává Leonardo malíře Sandra Botticelliho, pracujícího právě na kompozici slavného obrazu Primavera. Když se ho Leonardo s nelíčeným zájmem zeptá, kdo že jsou ty svůdné dámy uprostřed obrazu, Boticelli po pravdě odpovídá: "Dvě Grácie". Da Vinci se na chvíli zamyslí, poškrábe se na čele a pak svému kolegovi položí ruku na rameno s otázkou: "A není to málo, Sandro Botiči?".
Ani zahraničí nezůstalo ušetřeno Mistrova blahodárného vlivu. Českému králi Vladislavu II. Jagellonskému předkládá Leonardo projekt průplavu Labe-Odra-Dunaj včetně libreta stejnojmenného madrigalu, německému brusiči zrcadel Johannu Gutenbergovi pomáhá vyřezávat dřevěná písmenka pro jeho tiskací přístroj a anglickému králi Jindřichu VII se během Války růží stará o květinovou zahradu. Je tedy jasné, že bez da Vinciho by Evropa byla úplně jiným světem.
Oříšek druhý: Italská renesanční literatura 16. století
Toto je překlad pojednání "Letteratura rinascimentale italiano nel 16° secolo" sepsaného roku 1809 italským literárním kritikem a kunsthistorikem Antoniem Balianim. Originál textu je uložen v městském archivu v italském Empoli.
Prudký rozmach italské literatury v období renesance, který na svých bedrech nesli především renomovaní tvůrci Dante Alighieri, Francesco Petrarca a Giovanni Boccaccio, připravil živnou půdu pro další generace literátů. A tím nemám na mysli jen velká jména jako Torquato Tasso nebo Pietro Bembo. V průběhu 16. století se literární proud začal rozlévat do šířky a na území Pyrenejského poloostrova vznikala postupně celá řada alternativních a menšinových žánrů.
Velké popularitě se například těšila forma mystifikace, založená na příbězích smyšlených "historických" postav. K nejzdařilejším patřila vyprávění o životě a díle velkého "kumštýře a vědátora" Leonarda da Vinciho. Na jarmarcích a rytířských hrách je provozovalo hned několik skupin potulných komediantů, kteří si průběhem času začali říkat vincologové (vincologi). Kdo by dnes v Itálii neznal divadelní produkce souboru Teatro da Vinci, jehož texty před více než dvěma sty let napsali Luigi Resina a Zenzo Morsetto. Opravdoví znalci si jistě vzpomenou také na populární kreace z dílny humoristické skupiny Salon da Vinci. Jejich knížky "Bili jsme a tympány" a "Já, Leonardo da Vinci" patří ke kmenovým dílům praktické vincologie.
Zajímavé je, že v průběhu 18. století se mezi vincology začaly objevovat ojedinělé hlasy postulující, že Leonardo da Vinci byl reálnou historickou postavou. Hlavní proud se tak zhruba v polovině století rozdělil na dvě větve. Jedna skupina vydávala Leonarda stále za literární fikci a parodii, druhá skupina však trvala na historické autenticitě a s kamennou tváří označila všechny doposud učiněné "objevy" za Mistrova vlastní díla. Situaci navíc dosti zkomplikovala anketa o Největšího Itala, kterou v roce 1773 vypsala redakce deníku Gazzetta di Mantova. Po určitých organizačních nesnázích ji s přehledem vyhrál právě Leonardo da Vinci. Dnes, na počátku 19. století, již můžeme s jistotou říci, že fiktivní proud vincologie je na ústupu a není vyloučeno, že za sto či dvě stě let nebude opravdové pozadí "životopisu" velkého renesančního Mistra nikdo znát.
Oříšek třetí: Leonardo da Vinci
Toto je překlad webové stránky "Leonardo da Vinci", vytvořené v ranném 21. století - přesněji kolem roku 2011. Původní verzi stránky si můžete vyhledat sami na italské Wikipedii.
Leonardo di ser Piero da Vinci (Vinci, 15 dubna 1452 - Amboise, 2. května 1519) byl italský malíř, inženýr a vědec. Tento muž nevšední geniality a talentu byl pevně myšlenkově ukotven v univerzálním duchu renesance, což jej dovedlo k vyšším formám projevu v nejrůznějších oblastech umění a lidských znalostí. Měl zájem o architekturu a sochařství, byl kreslíř, esejista, scénograf, anatom, hudebník, a obecně, designér a vynálezce. Je považován za jednoho z největších světových géniů.
