Smolíček Pacholíček

Milé děti, žijeme v éře politické korektnosti a pohádky se musí přizpůsobit novým kulturně sociálním paradigmatům. Těm časům, kdy jsme si je mohli vyprávět jak nám zobák narost, už dávno odzvonilo. Dnes se musíme v první řadě zamyslet, zda bychom někoho svou rozvernou báchorkou neurazili. Jen si představte, jak se například cítí draci, když jim kdejaký princ rozseká jejich pobratima na cucky. A to se někteří horliví zachránci nestydí použít ani motorovou pilu. Proto si Odborová Organizace Netvorů a Bazilišků vymohla, že v moderních verzích už draky nezabíjíme, ale umisťujeme je do nápravného zařízení na převýchovu. A což teprv kdybyste věděly, jak se za časů našich babiček říkalo pohádce "Sněhurka a sedm vzrůstově deficitních spoluobčanů" - z takového ošklivého výrazu byste dočista omdlely.

Sametová pohádková revoluce si ale vyžádala jisté oběti a nebudu Vám zastírat, že s některými postavičkami se hned tak neuvidíte. Intelektuálně dezorientovaný Honza šprtá ve zvláštní škole malou násobilku, princezna Šeherezáda je na pohovoru v přistěhovaleckém oddělení Ministerstva vnitra a Děd Vševěd - ten nám zamrznul už na letišti, protože ani na sto osmnáctý pokus neprošel detektorem kovů. Ale nebojte, něco málo nám přece jen zbylo. Tak si hezky dejte do pusinky dudlíka z recyklovaných plastů a poslouchejte.

Byl jednou jeden malý chlapeček a ten žil v lese u zlatoparohatého jelena. No, vlastně ona by u toho jelena mohla teoreticky bydlet i holčička. Nechci ve Vás hned na začátku vzbuzovat dojem, že pouze chlapečkové mají v pohádkách nárok na zlatoparohatého jelena. A už vůbec nechci říci, že by se holčičky na cválajícím zvířeti nedokázaly udržet. Ale abychom se pohnuli z místa, přidržíme se původní verze. Tak tedy chlapeček se jmenoval Smolíček a jelen se o něho moc hezky staral - vozil ho na hřbetě do kroužku programování, sbíral pro něho jahody a houby a občas mu upytlačil nějakého pomalejšího zajíce.

Já Vám teď ovšem musím na jelena prozradit takovou ošklivou věc, která by se moderním zvířátkům asi stávat neměla. On se sice tvářil jako kdovíjaký osvícenec a humanista, ale ve skutečnosti to byl maloměšták a myslivcofob. Jednou si totiž na Internetu vyhledal význam termínu "halal porážka" a od té doby kdykoliv v lese zatroubili halali, tak panikařil a propadal stavům trudnomyslnosti. Nemůžeme se proto divit, že v chaloupce bylo víc zámků, petlic a poplašných zařízení než v trezoru Investiční banky. Postupem času se jeho paranoidní příznaky stupňovaly a pokud musel odběhnout na pastvu do sousedního remízku, důrazně Smolíčka nabádal, aby nikoho cizího do chaloupky nepouštěl.

Jednoho krásného dne byl Smolíček zase v chaloupce sám, zabraný do posledního vydání časopisu PC Extra, když v tom uslyšel varovné volání sojky z lesa, pak tichý šelest v křoví a nakonec drobné krůčky na zápraží. K chaloupce se během jelenovy nepřítomnosti připlížily divoké žínky zvané Jezinky. Tady ale musíme kvůli novým evropským předpisům na chvíli pohádku přerušit, milé děti. Tak jako mají všechny potraviny na svém obalu jasně uveden seznam všech škodlivých látek, včetně karcinogenů a nasycených tuků, musí i pohádky od 1. ledna 2015 obsahovat podrobný životopis všech záporných postav. A proto než se v našem příběhu posuneme dál, něco si o těch divoženkách povíme.

Jezinky Bezinky se narodily v 9. března 1973 v jihosovětské vesničce Kalínka jako výsledek umělého oplodnění Baby Jagy. Již od útlých let se u nich projevovaly poruchy sociálního cítění a svého prvního plyšového medvídka zardousily polštářkem. Dospívající dívky dlouho nemohly najít své místo ve společnosti a teprve po převýchově v pionýrské organizaci Pavlika Morozova se uplatnily v místním kolchozu, kde v letech 1987 až 1989 bonzovaly zanášející slepice. Po převratu si sbalily Knihu lektvarů po mamince a v roce 1992 vyrazily do Čech podnikat. V Karlových Varech se však jejich léčivým vodičkám příliš komerčně nedařilo. Kdo by také platil za něco, co stříká zadarmo ze země? Proto se přestěhovaly do Prahy, kde se živily jako - no jak bychom to řekli v politicky korektní pohádce - no zkrátka jako ženy se snadno zpoplatnitelným milostným potenciálem. Vypůjčily si od bludiček světýlko, obalily ho červeným celofánem a v Perlové ulici si otevřely provozovnu zvanou "Dole Jezinky Nahoře Bezinky". Ani na poli erotickém jim ale pšenka nekvetla a kolem roku 1997 byly z trhu vytlačeny ukrajinskou konkurencí. Od té doby se potulují po brdských lesích a živí se kořínky, šťovíkem a pochybnými bujóny z Knihy lektvarů.

Nuže, tyto Jezinky právě cupitaly po zápraží jelenovy chaloupky a koukaly kudy by se vetřely dovnitř: "Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku. Jen dva prsíčky si ohřejeme a hned zase půjdeme". Smolíčkem už v té době lomcovaly první vlny hormonů a i ve škole se ledacos šuškalo a tak mu nabídka anatomické lekce přišla vhod. Jezinky si ale ani blůzičku nesundaly, nic netušícího klučinu popadly za flígr a chvatem ho odnášely pryč. "Za hory, za doly - mé zlaté parohy – kde se pasou? Smolíčka, pacholíčka, Jezinky pryč nesou!", volal Smolíček. Nebýt toho, že se jelen popásal opodál, bůhví jak by to s ním dopadlo. Jelen proběhl houštinou, svého svěřence osvobodil a Jezinky za pomoci parohů rozvěsil po dubině.

Za týden však dorazil do chaloupky již od pohledu velmi důležitý pán s aktovkou a představil se jako zástupce vládní neziskové organizace Úředníci proti zdravému rozumu. Vysvětlil, že přijíždí jako oficiální obhájce Jezinek ve věci fyzického napadení a protože nejlepší obranou je útok, hned se začal jelena vyptávat jaký je jeho postoj k integrační politice EU a zda neprodává jitrnice ze zabijačky načerno vesničanům a jestli má na hřbetě bezpečnostní sedačky a kdesi cosi. Na závěr jelenovi vmetl do tváře, že Jezinky mají státem uznanou sníženou přizpůsobivost a že je xenofob. Jelenovi se vzteky zachvělo chřípí, svaly ztuhly v provazy a v očích mu tak zlověstně zablýskalo, že zástupce ÚPZR vycouval strachy ze světnice. Když se ho večer Smolíček ptal, kdo byl ten pán v pečlivě střiženém sáčku, jelen řekl, že to byl nějaký xenofobofob a tím byla celá záležitost uzavřena.

Život vrátil do normálních kolejí - Smolíček rostl jako z vody a jelen se raději nevzdaloval příliš daleko od chaloupky. Jednou ale musel odklusat na schůzi občanského sdružení "Jezinky v České republice nechceme" a tak zůstal Smolíček celé odpoledne sám. Jen mobilní telefon mu prozíravý jelen nechal doma pro případ komplikací.

A ty na sebe nenechaly dlouho čekat. Ledva vytáhl jelen kopýtka z rodného lesa, pod okny se ozvalo známé škemrání Jezinek. Smolíček si vzpomenul na pánovo kázání o vstřícnosti k jiným etnickým skupinám a po krátkém váhání otevřel. A než bys řekl multi-kulti, Jezinky ho oblíčily a hned s ním uháněly ke své jedové chýši. Smolíček ale neztratil hlavu, nepozorovaně vytáhl z kapsičky starou Nokii a chladnokrevně vytočil 158.

Už už chtěl službu konajícímu důstojníkovi nahlásit podstatu svého problému, ale ze sluchátka se ozval pouze chladný předtočený hlas: "Dobrý den. Dovolali jste se na tísňovou linku Pohádkové Policie. Pokud se Vás chystá sežrat sedmihlavý drak, stiskněte jedničku. Pokud Váš partner leží v oboře a nožky má nahoře, stiskněte dvojku. Pokud sedíte na lopatě a blížíte se k peci, slezte z lopaty a stiskněte trojku. Pokud jste kousli do otráveného jablka, stiskněte čtyřku". Smolíček se začínal trochu nudit a tak pozoroval krajinu, aby si zapamatoval význačné orientační body. Konečně se ze sluchátka ozvalo: "Pokud Vás unášejí Jezinky, stiskněte sedmdesát trojku". V naději tedy stiskl 73 a chystal se udat svou aktuální polohu, ale hlas pokračoval nezúčastněně dál. "Stiskli jste 73. Pokud jste pojištěni proti únosu, stiskněte jedničku. Pokud pojištěni nejste, ale máte po ruce samostříl...". Dál už Smolíček neposlouchal. Mrzutě hodil mobil do žita a nechal se Jezinkami unášet vstříc nejisté budoucnosti.

Ta však nebyla ani zdaleka tak temná, jak se obával. V chýši u Jezinek bylo teplíčko, v televizi běžela "Sama doma" a na stole se leskly tajemné aparáty, ve kterých Jezinky vařily své dryáky. Když došlo na večeři, z čehož měl největší strach, Jezinky navrhly, že o ní budou demokraticky hlasovat.

To se Smolíčkovi ulevilo! "Ty divoženky jsou docela mírumilovné" - pomyslel si a v duchu jelenovi vyčítal, že o nich tak nehezky smýšlel. Naslinil tedy inkoustovou tužku a po krátké úvaze vyplnil svůj hlasovací lístek. "Co si asi budou přát Jezinky?" napadlo ho a volební výsledky mu obratem naservírovaly Pyrrhovo vítězství.

Smolíček Pacholíček (75%)
Šunkový Závitek (25%)

A tak náš malý hrdina již v útlém věku objevil Achillovu patu demokracie.

Jezinky začaly hned chystat hostinu a mlsně Smolíčka osahávaly. Ta nejstarší si brousila dranžírák a nejmladší mu zase snaživě cpala do uší nádivku. Naštěstí Smolíček před zkouškou nutriční hodnoty přeprogramoval tukoměr a tak se Jezinky rozhodly, že slavnostní večeři odloží a Smolíčka nejprve vykrmí nakládanými bukvicemi a praženými chrousty. Chlapec probděl strachy celou noc, ale k ránu se na něho usmálo štěstí. Jezinky navštívil exekutor stran nezaplaceného destilačního zařízení a Smolíčkovi se podařilo mu podstrčit moták pro jelena. Ustaraný paroháč po jeho obdržení na nic nečekal - hop a skok, hop a skok, přes louku i přes palouk - a jen co se slunce vyhouplo k poledni začal v jedové chýši úřadovat. Smolíčka vysadil do bezpečí na dubovou větev, baňky a křivule odvezl do štrampocha a Jezinky Bezinky, hezky jednu po druhé, naházel do potoka.

A tím náš příběh dospěl ke šťastnému rozuzlení.

Jelen dostal za zásluhy od myslivců v zámecké rezervaci imunitu, spálil všechnu jezinkofobní literaturu a žil beze strachu až do smrti. Jezinky se v potoce omylem omyly a pocit čistoty je natolik zaujal, že se učesaly, ostříhaly si drápky a začaly nový život - Knihu lektvarů zamknuly do kredence a našly si poctivou práci v nedaleké balírně bezinkového čaje. A Smolíček? Ten odhlásil dětský časopis "Sluníčko" a začal se konečně chovat jako odpovědný mladý muž.