Argumentace extrémem by měla náležet mezi 7 diskusních hříchů. Soupeř ostentativně posazený na samotný okraj názorového spektra nemá šanci. Jak to říkal baron Coubertin? Není důležité zúčastnit se, ale zvítězit. Nebo tak nějak...
Ani léta ekonomického bádání nedokázaly nahradit, natož vyvrátit, osvědčenou moudrost našich předků: Čím lépe a usilovněji člověk pracuje, tím lépe by se měl mít. Majetková nerovnost je ověřeným katalyzátorem ekonomického pokroku. Ale i zde platí všeho s mírou. Extrémni majetková nerovnost působí kontraproduktivně. Jednak neposkytuje střední třídě dostatkek prostředků pro spotřebu, která je hnacím motorem průmyslové i zemědělské výroby, a jednak zvyšuje pravděpodobnost živelných sociálních otřesů s velmi neblahými důsledky pro stabilitu hospodářského prostředí.
Nedávno jsem podobnou myšlenku nadhodil v jedné vášnivé diskusi a obratem ruky se mi dostalo pádné odpovědi - zhruba ve smyslu: "jo, vy levičáci byste furt chtěli, aby měli všichni stejně".
Krásný výkřik do tmy, jen co je pravda.
Extrementum disputationem.
Za levičáka se ale nepovažuju už proto, že vtěsnat moderní politický systém (se všemi jeho dimenzemi) na tradiční pravolevou osu je úkol vpravdě herkulovský. A i kdybych na to věřil, pořád si myslím, že optimální uspořádání společenského života je pravidelné střídání pravice a levice - zlatá střední cesta - umožňující smysluplnou seberealizaci co nejširšímu segmentu populace. Velice hezky to ve své analýze současného kapitalismu vystihl manažer a investor Ray Dalio, když fundamentální dilema tvorby bohatství popsal takto: "problém je, že socialismus neumí upéct koláč a kapitalismus ho neumí rozdělit".
Jenže místo abychom se pokusili najít nějaký rozumný kompromis, metáme po sobě v internetových zákoutích nevábnými extrementy. Přitom vláda jedné strany rovnostářských papalášů je stejně nefunkční extrém jako dickensovský kapitalista, který s viržinkem v hubě sdírá za minimální mzdu kůži z dělníků. Argumentačně je ale takové odsunutí do krajní polohy nadmíru lákavé sousto - diskusní ekvivalent jaderného úderu na solar plexus. Protivník je účinně anihilován a může si začít sypat na hlavu vlastní radioaktivní popel.
Neprůhlednost je znakem každého komplexního problému. Připlácnutí extrémní nálepky na soupeře je vítaným prostředkem ke zpřehlednění bitevního pole. Nejlépe je to asi vidět na diskusi o imigraci. Tam létají extrementy na obou stranách s kadencí nadopovaného kulometu. I když by se při racionálnější diskusi mohlo ukázat, že nám všem jde vlastně o to samé: pomoci těm opravdu postiženým, při současném zachování hodnot a orientace stávající společnosti. Lišíme se jen v důrazu na ten či onen aspekt. Jenže takový pohled by nám ve svaté válce mnoho spolubojovníků nevynesl. A tak z jedněch uděláme nevraživé nácky, z druhých sebevražedné vítače a je vystaráno.
Absurdnost argumentace extrémem ukazuje tato malá analogie.
Představme si, že z Osla vyrazí malá expedice hledat příznivější podmínky pro zemědělství. Velitel výpravy si pro začátek náhodně vybere směr severní a osádka práskne do koní. Po čase začne přituhovat a někde za Trondheimem začnou řadoví členové brblat, zda by se nemělo hledat spíš směrem na jih. Velitel ale kategoricky odmítne: "Ne, ne, mám od Amundsena zaručenou informaci, že na jihu je Antarktida a tam neroste ani travička." A tak pokračují dále k severu. A jestli neumrzli, hledají příznivější podnebí dodnes.
Je ale nutno přiznat, že my lidé tento typ uvažování podporujeme vlastním odezdikezdismem. Příkladem budiž diskuse o dalším komplikovaném problému naší doby a to je změna klimatu. Ať se podívám na jakákoliv data (teplota oceánu, tloušťka artického ledu, obsah plynů v atmosféře), vidím vesměs zlověstné tendence. Ale místo střízlivého posouzení rizik se z problému stává horké politikum. Na jedné straně stojí neúcta k práci odborníků, ignorace tvrdých dat a lehkovážná představa, že ta samá sněhová koule, která by se na vrcholu kopce dala lehce pacifikovat, půjde zastavit až se bude s pětinásobnou hmotností řítit po úbočí. Na straně druhé mi třeskutost některých hurá-zelených opatření vyráží dech. Vypadá to, že za chvíli nasadíme kravám masky, aby nám pro tu smetanu nevykrkaly moc metanu, a na úrodná pole vysadíme místo obilí příměsi do biopaliv - tedy pokud už se na nich nerozvalují solární panely. Budeme měřit uhlíkovou stopu opékačů topinek, zatímco někde v Nigérii hulí fabriky jako o závod. Do té samé atmosféry. To by pak člověk nejraději hodil nějakým extrementem taky.
Obávám se ale, že inklinaci k černobílému vidění světa máme zabudovanou v povaze.
Proč?
Jeden důvod je, že většina společenských problémů má statistický charakter. Pravda není tady, nebo tamhle - ale kus jí obvykle sedí na naší straně, kus na protistraně a malý kousek se potuluje někde na periferii aplikované sociologie. A my na chápání statistických veličin nejsme vybaveni vhodnými instinkty. Naše mysl je evolučně naštelovaná řešit věci kategoricky. Pravda je prostě tady a basta fidli. Kdo moc koumá, sežere ho mamut.
Druhý důvod souvisí s mechanikou utváření kompromisu. Je odvěkou tradicí, že kompromis se hledá zhruba v půlce cesty mezi pozicemi obou znepřátelených stran. Jenže když uznáme nějaké rozumné stanovisko, které již samo o sobě leží v neutrální zóně, tak protistrana může zahájit licitaci trváním na svém a hledaný kompromis pak padne podstatně větší plochou na jejich stranu stolu. Proto se nevyplatí vyklízet pozice. Extrém je ideální startovní pozice pro vyjednávání (trochu z toho vane vězňovo dilema).
Tak takhle my si tady, na tom třetím šutru od slunce, žijeme.
Pomalu se posunujeme kupředu, ale čas od času naše karavana zabloudí na poušti a zmožení poutníci padnou držkou do písku. A teď babo raď. Všude za obzorem se sice zelenají lesy, pole, prérie i savany, ale ledva se někdo ozve, že by se mohlo vyrazit na sever, vyrojí se pár všeználků, že tam ne, tam je přece Arktida. Brrr! A když někdo navrhne jih, zcela jistě se najde znalec, který barvitě vylíčí běsy Antarktidy - věčný led, sněhové bouře a tučnáci se vzteklinou. Ani tudy cesta nevede, bratři!
To se v tom písku raději budeme plácat jako malé děti pořád dokola.
Předchozí články ze série Sfinga.
