Ve srovnání se zvěrstvy 50. let bylo to pomyslné ideologické bití, kterým se tzv. normalizační režim držel u moci, relativně lehké. Přesto se pro velkou část tehdejší společnosti stalo v 70. a 80. letech nesnesitelným.
Milan Kundera ve svém (téměř) stejnojmenném románě líčí situaci bezprostředně po návratu Dubčekovy delegace z Moskvy takto:
Kompromis zachránil zemi od nejhoršího: od poprav a masových deportací na Sibiř, z nichž měli všichni hrůzu. Ale jedno bylo jasné: země se bude muset sklonit před dobyvatelem. Bude se už navždy zajíkat, koktat, lapat po dechu jako Alexander Dubček. Bylo po slavnosti. Přišel všední den ponížení.
Doba, ve které jsem prožil své dětství a úvodní léta dospělosti, se nevyznačovala nějakým na první pohled viditelným terorem. Ještě začátkem 80. let jsem se v Praze potkal se skupinkou Italů, kterým se život v rozkládající se bažině reálného socialismu docela zamlouval. To "bití populace" probíhalo pod hladinou a o to bylo záludnější. Zvenčí nebylo prakticky vidět (samozřejmě s výjimkou hrstky medializovaných případů jako byla Charta nebo Plastici).
Komunistický režim ovládal své občany pomocí nenápadného, ale vytrvalého nátlaku. Pokud jste nebyli dostatečně "angažovaní" nebo alespoň "uvědomělí", obvykle podle úsudku dobře informovaných referentů a důvěrníků, najednou se vám pod nohama začaly objevovat klacky a klacíky. Tu jste se nedostali do zahraničí, tu se vaše žádost o byt propadla ve stohu o několik pater níž, tu se vaše dítě nedostalo na školu, tu vám neumožnili publikovat v oboru. Někde vás přeřadili na méně kvalifikovanou práci, jinde vám přímo doporučili hledat si nové zaměstnání.
Těch úliteb, které režim vyžadoval jako "důkaz" loajality, byla celá řada. Zdobení oken nenáviděnými sovětskými vlajkami, papouškování oficiálních doktrín ve veřejném prostoru, "dobrovolné" členství v kolaborantských organizacích jako byl Svaz československo-sovětského přátelství, evidovaná účast u voleb s jednotnou kandidátkou Národní Fronty, "nepovinný" odběr stranického plátku Rudé právo atd. Po srpnové okupaci neměl režim prakticky žádnou šanci získat skutečnou podporu lidí a tak se pokusil vytvořit zdání této podpory nesmyslnými rituály. Lidem bylo "doporučeno" účastnit se četných manifestací a oslav (pečlivě monitorovaných přičinlivými udavači), budovy byly polepeny rádoby optimistickými ale myšlenkově vyprázdněnými hesly a děti, uvízlé v propagandistické síti Pionýra, namísto aby v lese odlévaly stopy zvěře, tak stály čestnou stráž před bronzovými odlitinami komunistických vůdců, nezřídka v mrazivém počasí. Alfou a omegou však stále zůstával poměr k Pražskému jaru a následné sovětské okupaci. Vyslovení oficiální fráze "bratrská pomoc" se stalo klíčem ke společenskému vzestupu, jakékoliv jiné hodnocení znamenalo palec dolů.
To všechno jsou věci, které mohl náhodný návštěvník Československa v té době lehce přehlédnout. Občan je ale na své vlastní kůži pociťoval velmi pronikavě, protože byly součástí jeho každodenní rutiny. Aby si i mladší ročníky mohly udělat obrázek o "lehkosti" toho bití a o životě v socialistickém ráji obecně, přikládám část jednoho autentického dopisu o přeřazení na méně kvalifikovanou práci z důvodu nesouhlasu s okupací. Narazil jsem na něj před několika lety při svých cestách na rodnou hroudu a poměrně přesně vystihuje ducha té doby.
Odvolávám se na dřívější jednání s Vámi a na můj příkaz č. 23/1970 ze dne 29. července 1970 a odvolávám Vás s účinností od 1.8.1970 z funkce referentky technicko-hospodářských norem. Odvolání je provedeno z těch důvodů, že jste svou činností narušila socialistický společenský řád a to zejména tím, že jste se dne 21.8.1969 dostavila do zaměstnání v černých šatech, jako provokační protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území ČSSR v den jednoletého výročí a spoluúčastnila jste se organizování této akce ještě s dalšími pracovníky technického úseku. Dále jste v r. 1970 zesměšňovala význam celozávodního školení zaměstnanců CO, zejména jeho úvodní politické části. Vzhledem k této skutečnosti, která s Vámi byla projednána znovu dne 17.8.1970 a vzhledem k tomu, že na svých názorech setrváváte, nemáte potřebnou důvěru k zastávání dosavadní funkce. Nabízím Vám proto zaměstnání v oddělení technické kontroly, v dělnické kategorii. K tomuto opatření jsem se rozhodl s ohledem na Vaši dosavadní práci na závodě a s ohledem na Váš věk. Proto jsem nepoužil proti Vám §53, odst. 1/c, nebo §46, odst. 1/e Zákoníku práce č. 153/1969 Sb, t.j. rozvázání pracovního poměru v zákonné výpovědní lhůtě, resp. okamžitým zrušením. Podávám Vám tuto zprávu a jsem s pozdravem Světu mír, Ing. XY, ředitel závodu
Když zapátráte v rodinném archívu, možná někde u dna šuplete - v polorozpadlé obálce - najdete podobný dopis.
Žádné vyhrožování vězením nebo uranovými doly. Jen takové soudružské kopnutí do holeně. Nebyla to intenzita nebo dramatičnost postihu, která dělala lidem ze života peklo, ale jeho drobná a všudypřítomná vlezavost, která se opakovala den za dnem s železnou neúprosností. Asi tak jako když vám chvilkové kapání kohoutku skoro ani nepřijde, ale když ho musíte poslouchat celou noc, tak vás spolehlivě dovede k šílenství.
Pokud bych 50. léta přirovnal ke zrádným peřejím historie, v nichž stovky našich spoluobčanů ztratily život a tisíce majetek, pak léta 70. by se dala připodobnit k zapáchajícímu odkališti. Přímo o krk už v něm většinou nešlo, ale přesto byl nucený pobyt v jeho hnilobných vodách jen těžko snesitelný.
Nejen pro to dlouhodobé ohýbání hřbetů, které se nutně muselo projevit na tvaru národní páteře, ale i pro kompletně zdeformovanou morální optiku, která celých dvacet let vynášela nahoru křiváky a prodejné oportunisty, zatímco talentované a pracovité lidi s pevným charakterem posílala svéhlavě do očistce nekvalifikovaných profesí. A to bylo stejně demoralizující jako šlehnutí karabáčem.
Výročí srpna 68 je příležitostí si to "lehké bití" normalizace znovu připomenout.
Aby další generace už nikdy nemusely žít s kolíčkem na nose.
