Víte, co má bludiště mezilidských vztahů společného s fotbalem? Ani jedno nemá logiku. A protože během poločasové přestávky není do čeho píchnout, napsal jsem tři minizamyšlení o prapodivných zákonech panujících v tomto labyrintu.
(1) Méně je někdy více
Před časem jsem poslal do kolen jednoho svého kamaráda - výborného kuchaře - když jsem mu barvitě vylíčil, jakým způsobem připravuji svůj oblíbený pokrm, kterému odborně říkám "Výběr ledničky proti zbytku světa". To se prostě nažhaví pánvička s olejem, pak se rázným pohybem otevře lednička a na co se dostane zálusk, to se naseká na prkýnku a vhodí do smažiště. Padni komu padni. A aby nevznikly pochyby o případné diskriminaci některých aromatických kategorií, poznamenal jsem, že mi nedělá žádné morálně-volní potíže do zárodku budoucí číny picnout lžičku meruňkové marmelády.
Můj kamarád po tomto popisu obrátil oči v sloup a poučil mne, že opravdový kuchař pracuje maximálně se dvěmi až třemi pečlivě sladěnými chutěmi a cokoliv navíc si koleduje o udělení výroční ceny pejska a kočičky. A je fakt, že když přijdu do nějaké vybranější restaurace, obvykle na talíři nenajdu více než 2-3 kulinářské komponenty.
Nedávno jsem si uvědomil, že i v hudbě to funguje podobně. Nejhezčí souzvuk je dvojtón, ve kterém se frekvence smísí v přesném poměru určitého malého zlomku. I ze tří nebo čtyř tónů se dá stále udělat libozvučný akord, ale jakmile do něho těch tónů nacpete pět nebo dokonce více, začne vás to tahat za uši. Poměry frekvencí se otupí vzájemnými srážkami a jemně vytříbená harmonie se s hlasitým žbluňknutím utopí v kolotajícím guláši kakofonie.
A přesně z toho samého důvodu se vyhýbám akcím, na kterých je příliš mnoho lidí. Tam se té vjemové přeplácanosti lze jen stěží bránit. Naproti tomu, sejdou-li se pouze 2, 3 nebo 4 pečlivě vybraní besedníci, nejlépe v nějaké tiché vinárně, každý si s sebou přinese určitou frekvenci a při troše dobré vůle - podpořené skleničkou zkapalněného léta - z nich vznikne krásná harmonie. A čím jsem starší, tím víc dávám těmto komorním dýchánkům přednost. Pravda, i mne občas osud zavěje na velké sleziny, kde vám za pět minut potřese pravicí rota vágně povědomých obličejů a kde společenští motýlkové radostně poletují od hloučku k hloučku, zlákáni pylem nejnovějších drbů. Ale přesto, že to rojení většinou přežiju bez trvalejších následků na zdraví, není to můj šálek čaje.
+++++++++
(2) Pozor na přátele přátel
Kdysi dávno se nám jeden profesor matematiky snažil vysvětlit, co je to tranzitivní relace, a jako příklad uvedl přátelství. Je-li A přítelem B a B je současně přítelem C, pak A bude také přítelem C.
Postupem času jsem ale zjistil, že v životě to nefunguje tak jednoduše jako v matematice. Už několikrát se mi stalo, že jsem se spřátelil se dvěma lidmi, kteří si lidově řečeno nemohli přijít na jméno. Přestože jsem ani s jedním neměl nejmenší problém, oni se mezi sebou vyloženě nesnášeli. A naopak s lidmi, kterým na jméno nemohu přijít já máme často společné přátele. Náklonnost se tedy zdaleka nepřenáší tak snadno jako nerovnosti nebo podmnožiny. Jinými slovy, přítel mého přítele může být docela dobře mým nepřítelem.
Myslím si, že důvod je celkem jednoduchý - k přátelství stačí jen částečný souzvuk duší (ať už si ho představujeme jako dostatečný průnik zájmů nebo příbuznost ideologických preferencí). A zatímco dva z mých přátel mohou každý souznít s jinou částí mé duše, vzájemně nemusí mít vůbec nic společného.
Představme si duši jako sadu složenou ze čtyř písmenek, přičemž společné vlastnictví dvou písmenek bude postačující ke vzniku přátelství. Pokud moje sada bude (ABCD), tak mohu mít klidně dva přátele - řekněme (ABEF) a (CDGH) - se kterými sdílím písmenka AB, respektive CD. Oni sami ale navzájem nesdílejí vůbec nic. Nespojuje je ani Ň. Doslova i přeneseně. Nemají na čem by své přátelství vybudovali a proto mohou být v krajním případě i zapřísáhlými nepřáteli.
A z toho plyne poučení, že profesoři matematiky nemají vždy úplnou pravdu.
+++++++++
(3) Nesnesitelná křehkost lidských vztahů
Kdysi jsem v jedné firmě potkal člověka, který byl vedením podniku systematicky drcen. Občas mu přesunuli dovolenou na jiný termín, občas mu znenadání hodili na krk šibeniční termín a obecně práce, kterou dostával, nebyla úplně nejzajímavější. Přesto ho nic z toho neodradilo a ve firmě i nadále s chutí usilovnou pracoval. Po třech letech ale zničehonic podal výpověd a to jen proto - jak jsme dodatečně zjistili - že se jedna z jeho spolupracovnic na poradě půl hodiny vykecávala o ničem. Najednou to v něm bouchlo a ještě téhož odpoledne zmizel. Navždy.
A stejně tajuplné spodní proudy fungují i ve vztazích mezi oběma pohlavími. Znal jsem jednu holku, kterou její přítel, certifikovaný pán tvorstva, vysloveně dusil. Hádky na denním pořádku, ponižování na veřejnosti žádná výjimka, občas padla i nějaká ta rána, a přesto se dotyčná tím vším statečně prokousávala. Jenže jednoho krásného dne jako když utne. Rozchod na hodinu. Sbohem a šáteček. Finito. A když jsem s ní po pár měsících mluvil, přiznala se, co jí k tomu rozchodu dokopalo. On jí úmyslně rozbil její oblíbený hrníček.
A tak jsem postupem času dospěl k poznání, že lidské vztahy mají svou vlastní nelineární dynamiku. Někdy bušíte pětikilovým kladivem do skleněné vázy a ona drží jak helvétská víra. Ani škrábnutí na jejím povrchu nenajdete. A pak do ní ze strany zlehka ťuknete stříbrnou lžičkou a prásk! Váza se rozletí na tisíc drobných kousků.
A vlastně jsem dodnes nezjistil, zda je to proto, že tou příslovečnou poslední kapkou, kterou přeteče pohár, bývá často úplná prkotina a nebo proto, že lidské vztahy - stejně jako jeden bájný řecký hrdina - mají svou Achillovu patu. Jakousi čáru tektonického zlomu, se kterou není radno si zahrávati.
+++++++++
Předchozí články ze série Sfinga.
