Na počátku 19. století se Evropa svíjela v porodních bolestech. Na světlo denní se prodíral moderní svět. Republikánství vytlačovalo přežilé feudální státečky, řemeslná rukovýroba jen s obtížemi konkurovala nastupujícímu průmyslu a ortodoxní církevní struktury ustupovaly všeobecným ideálům humanismu. Starým kontinentem mašírovala vojska francouzského generála Napoleona a rozmáchlým pohybem paží rozsévala semínka francouzské revoluce. Ve stejné době se po Vídni procházel zachmuřený mladý muž, v jehož věčně rozcuchané hlavě se dala na pochod armáda neméně zarputilá a neméně oddaná své myšlence. Zdánlivě nekonečné šiky taktů, které měly změnit hudbu ještě radikálněji. Armáda Eroicy.
Beethovenova Třetí symfonie je kontinentální rozhraní mezi starým a novým. Její tóny představují hudební rozvodí, oddělující svět salonního štěbetání a aristokratické kratochvíle od světa vášní, myšlenek, snů, dramatů a volání. Od světa lidí z masa a kůže. Je to jako kdybyste přijeli na hranice Nového Věku a celník za srolovaným okénkem Vám pokynul: "Tu paruku si klidně můžete sundat, už ji nebudete potřebovat". Žádná jiná skladba neevokuje ten hluboký zlom mezi tektonickými deskami hudební historie tak výrazně jako Eroica.
Nad její partiturou se vytrvale vznáší Napoleonův duch. Prakticky z každé stránky cítíte plápolající pochodeň Bastily a nespoutaný potenciál nového typu člověka. Vize lepšího světa, kterou tehdejší Evropa začínala nasakovat musela mladému bouřlivákovi z Bonnu učarovat. Konkretní obraz výbojného francouzského generála pomohl tuto troufalou vizi zaostřit a zapřáhnout její ozvěny do vlajkového vozu rodící se symfonie. A na tom nic nemění ani fakt, že Beethoven titulní stranu s věnováním roztrhal poté co se Napoleon nechal korunovat císařem (pár měsíců před premiérou). V jednom svém dopise Beethoven shrnul své lidské kredo takto: "Prokazovat dobro kde můžeme, milovat nade vše svobodu a nikdy - ani u stupňů trůnu - nezapřít pravdu". A to je vnitřní síla, která pohání Eroicu. To je její kovářská výheň, ve které Mistr v hrubé zástěře bez jediného zaváhání pere do kovadliny co to dá - rána, nerána, vedle, nevedle - hlavně když lítaj jiskry.
Eroica je nepřehlédnutelná. Přestože není absolutním vrcholem Beethovenova díla, představuje v jistém smyslu nejmohutnější jednolitý skalní masív. Dojem němého úžasu z ní je umocněn tím, že se zvedá prakticky od hladiny moře. Nic netuše si cváláte přímořskou nížinou, sluníčko svítí, ptáčkové zpívají a najednou prásk - proti vám se tyčí obrovská žulová stěna a když zvednete zrak, uvidíte jen útesy ztrácející se v mracích vysoko nad vámi. Ano, mnohá díla, která přišla po Eroice stoupají ještě do vyšších poloh - ale ty polohy jsou vyšší, protože se samy zdvihají z náhorní planiny předchozích děl. Eroica se před Vámi vyloupne ve své nebeské majestátnosti celá - od úpatí až po vrchol. Takové jednorázové převýšení už u Beethovena ani u nikoho jiného nenajdete.
Od první věty, ve které se duch hrdinův vynořuje jakoby z mlh v ní nevystopujete jediný náznak slabosti. Se samozřejmostí, která musela přijít od Boha, si Beethoven podmanil všechny polohy orchestru. Mnohé z nich v hudbě dosud neslyšené. Jen těžko si lze představit konsternované premiérové obecenstvo jak čelí přívalovým deštům nových harmonií. A Beethoven nemá ani v nejmenším úmyslu jim nabídnout krajkované paraple. Ani druhá věta - tradičně pomalá - není žádné sladkobolné Adagio, ale smuteční pochod za smrt hrdinovu. Vznešený, ale pevný, místy připomínající antickou tragédii, vede posluchače k fugální mezihře, která přetaví rekův nevymazatelný obraz v zatnuté pěsti jeho následovníků. Kdyby načančané vídeňské publikum dokázalo ty trumpety posledního soudu správně interpretovat, muselo by se vyděsit k smrti.
Noblesní menuet ve třetí větě vystřídalo vířivé scherzo, opíjející se nahou rustikální čistotou a prosluněné zasněnou mezihrou lesních rohů. A zbývá Finále, připomínající vojenský tábor někde v rakouských lesích, den před rozhodující bitvou. Slyšíme kvas hotovící se pěchoty. Dragouni kypí odhodláním. Mužstvo bojovné a nezastavitelné. V některých pasážích se nedočkavé nástroje přímo překřikují. Ozvuky bubnů se mísí s netrpělivým hlaholením žesťů. Smyčce se pádnými tahy opírají do strun. A nade vším vládne pevná a nekompromisní ruka autorova. Ruka vojevůdce, vedoucího své vojáky k triumfálnímu vítězství.
Na závěr si dovolím trochu zaspekulovat. Samozřejmě do Beethovenovy hlavy nevidím, ale myslím, že Eroica mu zůstala po celý život mimořádně blízká. Tak blízká, že na samotném vrcholku své symfonické kariéry - uprostřed velkolepého Finále Deváté - vzdal symbolický hold armádě bez které by se tak vysoko nikdy nevypracoval. Armádě Eroicy. Mám na mysli slavné instrumentální intermezzo v Ódě na radost, následující po slovech "Freudig, wie ein Held zum Ziegen" (na ta tomto klipu začíná v 1:50) . Tahle brilantní apoteóza věčného zápasu člověka o lepší bytí prolétne bez dechu během zhruba dvou minut více než dvacet tónin. Jakoby Beethoven přecházel od jedné osobnosti ke druhé, od jednoho bojovníka k druhému a přesto - i v této pohnuté chvíli - si našel čas dát každému přátelskou herdu do zad: "Hej, Siegfriede, ty stará vojno - jestlipak si ještě pamatuješ jak jsme před dvaceti lety na bitevním poli mydlili nepřítele hlava nehlava?". Jenže ten mladý bouřlivák, který na počátku století děsil celou Vídeň se za tu dobu taky změnil. Vyspěl. V Deváté už neslyšíme zuřivé bušení do kovadliny ani tryskající nedočkavost mládí. Přímý tah na branku vystřídala sublimovaná záře prožitku. Duch Eroicy se prohání partiturou Deváté lehounce a téměř nehmotně - jako mýtický hrdina na okřídleném koni.
Beethovenova Symfonie č. 3 Es dur "Eroica", op. 55, zazněla poprvé přesně před 210 lety, 7. dubna 1805. V ten den získala světová hudba tři císařské dary. Tři klenoty, které ji od základů změnily - obrazotvornost, srdce a bojovného ducha.
V níže uvedeném filmu z roku 2003 uslyšíte Eroicu prakticky celou a ještě se o Beethovenovi dozvíte spoustu zajímavých životopisných detailů. Bohužel jsem nenašel verzi s českými titulky, takže Vám nabídnu pouze anglický originál s titulky německými. Stručný obsah filmu: Beethoven se ráno umyje a vyrazí na zkoušku Eroicy.
Související články:
Nezničitelná melodie (Beethoven)Dvě věže (Beethoven)
