Státe dej mi do bytu kameru, necítím se bezpečně!

Myslíte, že jsem se zbláznil nebo že tuto ironii přeháním? Omyl. Pokud bude tento stát pokračovat v současném tempu utahování šroubů (jako např. v rostoucí míře kamerového monitorování občanů), máme reálnou šanci takovouto absurditu zažít. Jak jinak lze totiž hodnotit další z řady státem nařizovaných, pozvolně a nenápadně vnucovaných direktivních opatření, která mají usměrňovat naše jednání a určovat, co smíme, jak smíme a kdy smíme. Tentokrát zde máme geniální nápad na zavedení povinnosti nosit přilby na lyžařských svazích. Neupřímná hra na bezpečnost v zájmu všech i proti jejich vůli, to je oč tu běží.

Stále si v tomto celém systému připadáte svobodně? Já nikoliv. Vnímám velmi citlivě každý zásah do soukromí a práva nakládat s vlastním životem tak, jak sám uznám za vhodné. Bohužel je takto citlivých relativně málo a státnímu aparátu, politikům a společnostem profitujícím ze státních zakázek se otevírá neomezený prostor dirigovat naše životy. Prostor, který se opírá o ignoraci laxní většiny mající mylný dojem, že se jich tento problém netýká. Majorita se nechává ukolébat metodou, kdy nám jsou svoboda a soukromí zcela pozvolně, nepatrnými kroky, odebírány. Tyto kroky však tvoří dohromady velkou mozaiku, na kterou se je málokdo dokáže s nadhledem podívat. Finální mozaika, znamenající naši nesvobodu, svázanost, totální podřízenost státu, minimum soukromí a pouhou povinnost žít a tvořit pro blaho státu či jiného celku, jako by již byla dávno v jasných obrysech načrtnuta.

Lhostejně smýšlející spoluobčané zapomínají, že přes veškerá pokřivení a přivyknutí k současnému stavu je (resp. měl by být) zde stát pro občany a ne občané pro stát. Jejich pocit normálnosti systému, ve kterém žijeme, je alarmující. Je zapříčiněn tím, že si na veškerá nařízení a omezení jednoduše zvykli a připadají jim zcela běžná, či dokonce potřebná. Z pohledu několika desítek let nazpět lze bez nadsázky současný stav označit za velkou absurditu, karikaturu svobody, zapříčiněnou plíživou fašizací společnosti.  

Chcete povinně nosit přilbu na svazích? Já nikoliv. A přesto jí nosím, protože jsem se tak sám a bez státu rozhodl. Je to moje hlava a co s ní udělám je čistě moje věc. Moje hlava a celý můj život patří mně a ne státu! Pokud je zajištěno, že následky za mou případnou nezodpovědnost neponese někdo jiný (např. náklady na léčení), což je ovšem pouhou otázkou řešitelných technikálií, neexistuje jediný oprávněný argument proto, aby se stát vměšoval do mé individuální volby.

Chci mít možnost nenosit přilbu také na motocyklu, i přesto, že jí nosím. Chci mít možnost se nepřipoutat v autě, ačkoliv se dobrovolně poutám. Chci, aby existovaly kuřácké restaurace, ačkoliv je mi kouření ostatních hostů v zařízení odporné. Chci mít na dálnicích doporučenou rychlost, omezovanou pouze v případě nezbytné nutnosti (např. vady povrchu, opravy, regulace hustoty dopravy atpod.). Nechci být nevědomky sledován na každém kroku v centru našich měst. Chci mít zajištěnu reálnou a nikoliv jen virtuální bezpečnost.

Jistě bychom našli doslova tisíce podobných příkladů omezení, zákazů či absurdit, se kterými každý den žijeme a které nám již připadají „prostě normální“. Mnozí (ba většina) za taková pravidla a všeobjímající dirigismus horují, neboť sami v ničem jiném už ani nedokážou existovat. Unést odpovědnost za sebe sama je, uznávám, někdy velmi obtěžující…

Chci mít prostě širokou svobodu vlastního rozhodování a silnou odpovědnost za své činy. Nechci, aby za mě rozhodovala skupinka politiků či byrokratů, kteří mají pocit, že občané jsou beze zbytku přihlouplé stádo a proto je nutné jim řídit každý jejich krok. Záměrně tak nivelizují celou společnost, neboť diskriminační pravidla jsou obvykle postavena pro ty nejméně schopné, kterým se musí ostatní, bez ohledu na mnoho důležitých faktorů, nuceně přizpůsobovat (silniční předpisy). Chci prostě žít v systému, který mi svobodu volby a nedotknutelnost mého soukromí nebude trvale hrubě narušovat.

A pokud si nyní říkáte, že takové přání je pouhou nerealizovatelnou utopií autora tohoto textu, je to jen jednoznačným důkazem zažité pokřivenosti vnímání současné reality. Přirozené jsme se totiž naučili nálepkovat jako extrémní a absurditu již bohužel často považujeme za standard či normu.