Karel Gott a DJ Wich: nuda české hudební scény a domácí hip-hop

Ani nevím, co mě to včera v autě popadlo, že jsem začal přemýšlet o české hudební scéně a její nanicovatosti. O to více, když to vypadá, že spojuji tato dvě jména, přičemž to druhé, ač v podstatě stejně věhlasné, doma moc lidí ani nezná. Nesnažím se ale tyto dva spojit, pouze se je pokusím použít pro srovnání. Samozřejmě se jedná v případě takto silných hodnocení v podstatě vždy pouze o individuální preference a subjektivní náhled, dokonce i odborné hudební kritiky nejsou podle mého soudu ničím jiným. Dovolím si tedy napsat svých pár řádků, obecně o české hudební scéně a konkrétně pak o mém oblíbeném stylu.

I přes jednoznačně znějící téma nechci paušalizovat. Ne vše, co můžeme slyšet je katastrofální. Kvalitní muziky je ale podle mého názoru opravdu jen jako šafránu. Z rádií se na nás většinou krom zahraničního popového nebo pop-rockového mainstreemu valí ta samá kategorie české provenience. Nebudu zastírat, že se mi z neustále se opakujících „vypalovaček“ dělá nevolno. Rádio obvykle neposlouchám. Dokonce i některé z mála stanic „ne-mainstreemových“ hudebních stylů se přes den nevyhýbají takové produkci s cílem nalákat co největší okruh posluchačů a získat tím lepší pozici na mediálním trhu. Je to sice přirozené, výsledek je ale tristní.

Česká hudební scéna (resp. její hlavní proud) se již dlohou dobu potácí v křeči. Nebo spí v komatu. Spíše se ale dá říct, že se z té socialistické mizérie vlastně nikdy ani nenevyhrabala. Tento stav samozřejmě do značné míry reflektuje poptávku, ale nikdy jsem si nebyl zcela jistý, jakou roli v tom hrají producenti a hudební lobby, které lidem „svévolně“ servírují to, co se lidem musí následně začít líbit (a nikoliv naopak). Střední proud samozřejmě dominuje, u nás však tato dominance silně zahnívá. Hodně s nadsázkou řečeno máme k dispozici buď starou garnituru socialistických es nebo novou pop-rockovou garnituru skupin bez originality a nápadu, jejichž výtvory se liší jen více či méně propracovanými texty. Běžný a kvalitní (ne apriori komerční) pop ani zmiňovat nemá smysl, ten téměř neexistuje.

Nemám vlastně nic proti Karlu Gottovi. Dokonce uznávám to, co v životě dokázal (pokud pominu jeho německy zpívanou produkci většinou na kvalitativní úrovni domácího dua Eva a Vašek). Jeho muzika mi ale nic neříká a myslím si, že on a celá jeho garnitura muzikantů má být na hudební scéně už jen okrajovou, dohasínající, záležitostí. Je zvláštní a pozoruhodné, že tomu tak v našich podmínkách není. Oproti tomu jsou zde noví muzikanti, jejichž produkce není plnohodnotným mainstreemem (a zřejmě nikdy nebude), o nichž se jednoduše moc neví, přestože by si zasloužili ohromné domácí uznání. Takovým příkladem je hip-hopový mág Tomáš Pechlák alias DJ Wich, na jehož poslední desce hostoval např. i čtyřnásobný držitel cen Grammy. Výčet podobných „zářezů“, které v českých podmínkách nemají obdoby, by byl velmi dlouhý. Odpovídající široké domácí uznání se však nekoná...

Podle mého názoru tento producent a DJ převyšuje o míle všechny ostatní nejen na česko-slovenské hip-hopové scéně, která se sama většinou jen topí v neurčitosti textů, samolibosti (to je standardní klišé téměř všech), mizérii či nepřítomnosti témat, falešného dokazování toho, jak krutý osud toho či onoho potkal a jak se z toho lze díky vlastní osobní síle dostat (Rytmus a mnoho dalších – opět obvyklé téma). Nebo nejhůře, kdo českou hip-hopovou scénu vůbec založil a komu vdečíme za všechny ty poklady, které nám jsou předkládány (Orion a soukmenovci). Posledně jmenovaní se dokonce už zahnívajícímu mainstreemu do značné míry podobají, protože jejich nejčastějším tématem je falešné vracení se k jejich „prvopočátkům scény“, ačkoliv se jedná o základní a všeobecně přijímanou fabulaci,  záměrně opomíjející úspěšné, ač diskutabilní, pokusy z počátku devadesátých let (JAR, Chaos, Rapmasters). Nutno podotknout, že DJ Wich se často producentsky podílí i na domácích projektech, jejichž instrumentální součást v jeho režii maximálně převyšuje text či hlas (Indy a Wich). Obvykle je však v takových případech jeho jméno pouze v pozadí. Jeho úspěch je dán dílem tím, že nepoužívá vlastní hlas a jazyk a dílem vlastní originalitou, nápadem a absolutní pílí. Kéž by bylo více takových...