„Mnozí jsou na systému tak závislí, že za něj budou bojovat“, bez špetky nadhledu a v slepé důvěře ve stanovená pravidla. To je citát a částečná parafráze z jednoho nejmenovaného filmu, který konstatuje obecnou lidskou tendenci k davové („stádní“) poslušnosti a nelogickému respektu k pravidlům, o kterých nepanuje všeobjímající celospolečenská shoda.
Velmi dobře si uvědomuji, že spojení slov svoboda a silniční provoz bude na mnohé působit jako červený hadr na býka. Již při psaní této věty slyším argumenty o mém pomatení, neboť svoboda na silnici se rovná chaos, nerespektování pravidel, tudíž nebezpečí, kolaps či zkázu životů a majetku. O tomto prozatím nehodlám polemizovat, dokonce se domnívám, že existuje mnoho - ba většina - užitečných pravidel, která musí zůstat zachována. Otázkou zůstává, jak přistupovat k těm, která určitou nebo rozhodující většinu obyvatel popuzují, o jejichž reálné oprávněnosti vynucení možná sami jejich původci pochybují. Pochybuji o nich určitě nejen já, protože existuje silná relativita teze, že morálně se chová jen ten, který neporušuje zákon. Zmiňovaných pochybných pravidel je opravdu mnoho jak na silnici, tak v ostatních oblastech společenského života. A priori tedy nechci polemizovat o poměrech na českých silnicích, i když tuto konkrétní oblast je z mnoha důvodů vhodné použít jako zrcadlo chování a názorů společnosti jako takové.
Pojďme zpět k tématu, rád bych se totiž představil jako řidič. Obvykle jezdím stokoňovou dieselovou Octavií, vždy se před jízdou připoutám. Nikdy nejezdím s alkoholem v krvi, na křižovatkách nejezdím na červenou, nikoho nevytlačuji z dálnice, neřeším si autem ego nebo existenci nedostatku toho, co mi příroda nadělila atpod. Mám čisté bodové konto. Dokonce jsem již ve svém životě vážně boural, aniž by se jednalo o mé vlastní zavinění. Dokážu si tudíž živě představit následky dopravních nehod včetně těch nejzásadnějších, sám jsem měl před 16-ti lety takříkajíc na mále. Svého života i života ostatních si vážím a vážil jsem si i tehdy. Přesto nespatřuji nepropracovaný dohledový a represivní systém tehdejší doby za viníka mojí nehody. Při veškeré a absolutní úctě ke zmařeným lidským životům na silnicích ve srovnání k současnému stavu, považuji tehdy volnější pravidla na silnicích i slabší represi za jednoznačně lepší stav než je ten současný. Riziko, které nám hrozí při vjezdu na veřejnou komunikaci je daň za vlastní svobodu a to v nejširším možném smyslu toho slova. Pokusím se to detailněji objasnit dále v textu. Mimochodem, při zmíněné dopravní nehodě jsem neměl jako motocyklista přilbu. Považuji to ovšem za své bytostné právo ji nemít nebo např. nebýt připoután ve vozidle, neboť je mým výsostným právem nakládat s mým vlastním životem (pokud pro zjednodušení pomíjíme zodpovědnost k rodině a bližšímu okolí). To vše samozřejmě za zásadního předpokladu, že tato „neodpovědnost“ nepřináší dodatečné náklady společnosti (léčení osob, které se díky nepřipoutání zraní - i tato podmínka je však komerčně řešitelná).
Přes veškerá fakta, která jsem o sobě uvedl v první části předešlého odstavce jsem zřejmě pirát. Nebo mě tak alespoň někteří s chutí tímto dnes moderním slovem nálepkují. Ano, na dálnici obvykle jezdím rychlostí nad stanovený limit, ano, čas od času ve městě nekorektně zaparkuji, ano, využívám všech možností daných našim právním řádem a považuji to za své legitimní právo. Možná právě z těchto důvodů, možná z důvodu mého názoru na vztah represe na našich silnicích a související otázky svobody jednotlivce mě lze označit za nebezpečný živel. Pro primitivní nálepkování jsem jistě snadným terčem.
Existuje totiž naprosto zásadní relativita pojmu „slušnost“, která je častým zaklínadlem určité skupiny občanů k dodržování platných zákonů. Moje předcházející úvaha http://janpolanecky.blog.idnes.cz/c/174849/Pirat-z-D1-Trpisovsky-bez-soudu-kriminalnikem.html se z polemiky nad mediálním obrazem některých kauz a vnímáním pojmu morálka a morální chování v očích nechápajících ignorantů zcela mylně zkrátila do podoby obhajoby pravděpodobného silničního agresora (či jednoho z možných v dané kauze). Jak jsem již konstatoval, to, co se možná většinově jeví v českém národě jako morální, je kilometr za našimi hranicemi již nemorální a naopak. Stanovit právní předpis pomocí „neomylného“ zákonodárného sboru a hledat v něm oporu pro to, co je morální a co nikoliv je zcela falešný postup, dokonce čiré individuální šílenství. Ba co více, je to nebezpečná praxe především pro rozumný vývoj společnosti a její budoucí přežití. Možná jsem příliš skeptický, ale domnívám se, že většina společnosti popsané „zákonné - morální principy“ bez jejich potřebného osobního zdůvodnění slepě ctí, vyžaduje nebo dokonce tvrdě prosazuje.
Někteří „slušňáci“, opírající se o pravidla daná zákonem a stavící se do role arbitrů společenské morálky – např. správného chování na silnici a současně nálepkující dnes moderním slovem pirát, často sami připravují svojí „korektností“ a „slušností“ resp. častým neumětelstvím na silnicích mnoho chyb a kolizních situací. Pochopitelně si pak tuto svou omylnost nepřiznají nebo si ani problémovosti svého fungování nejsou vědomi. Co je v takovém případě horší, prosím, posuďte sami. Samozřejmě tím neházím všechny do stejného pytle, nepaušalizuji. Nálepkování pirátem ze strany popisované skupiny „slušňáků“ se však v tomto světle stává pouhým hloupým alibismem, který je médii mainstreemové společnosti masivně linkován. Ta ho pak bohužel ve své většině velmi ochotně přijímá.
Pokud jsou mnohé naše silnice prošpikovány téměř souvislým pásem kamerových systémů, pokud existuje několik tisíc kamer městského kamerového okruhu v Praze či dalších městech, pokud padají absolutně nepochopitelné návrhy na zabavování majetku za porušování zákonem nastavených preventivních opatření (zabavení vozidla za zásadní překročení nejvyšší povolené rychlosti na komunikacích), pak se tento společenský systém blíží postupnými kroky, avšak stále plíživě, ke své absolutní fašizaci. Nejhorším faktem se jeví, že tento progres v omezování osobních svobod a soukromí je pro většinu společnosti neviditelný, ačkoliv pokračuje mnohem rasantnějším tempem než související technologický pokrok. Ten je přitom často používán jako průhledné alibi pro další omezování individuálních svobod. Po křížku se tohoto komplexního pochybení dopouštějí veškeré hlavní politické síly ve státě, včetně těch pravicových, které z důvodu vyprázdněnosti svých politických programů často sahají do rezervoáru s názvem „bezpečnost“. Je to médii a jejich mainstreemovými konzumenty velmi populární, jednoduché a v důsledku neuchopitelné téma. Široké masy si ovšem neuvědomují, že po akceptování příslibů o zvýšení bezpečnosti na úkor odnětí některých občanských svobod či další části vlastního soukromí se obvykle dočkají jen velmi malého pozitivního progresu (má snad někdo z nás pocit, že problém bezpečnosti na ulicích, silnicích či jinde došel za poslední desetiletí k rasantnímu zlepšení?). Oproti tomu úbytek občanských svobod a soukromí je v porovnáním s tím markantní, avšak není ho díky svému plynulému prohlubování tolik cítit. Typickým příkladem je zmíněný komplexní a všeobjímající dozor kamerovými systémy v našich městech, který celkovou bezpečnost na ulicích a priori nijak nezvyšuje (pouze umožňuje v určitých případech vypátrat pachatele, případně vytlačí působnost nekalých živlů mimo dosah těchto systémů). Velmi podobný princip neefektivnosti lze pozorovat u tzv. silničního zákona, jehož jediným residuem zůstává již po několik let pouze represe. Oba příklady jsou zřejmě bez šance na budoucí zásadní změnu.
Orwellovské vize o absolutní kontrole státu nad jednotlivcem, přeneseně o nesvobodě individua a novodobém fašismu mi prizmatem těchto skutečností nepřipadají nijak nereálné. Ba právě naopak. Kdybychom se byli schopni podívat na dnešní situaci v oblasti státní kontroly jednotlivce neovlivněným okem průměrného občana poloviny dvacátého století (abstrahujme od tehdejších nedemokratických režimů), spatřili bychom stejně absurdní pohled, jakého se nám z dnešní perspektivy dostává v současné sci-fi kinematografii, která často popisuje nelichotivý stav totálně dozorované společnosti v mírně vzdálené budoucnosti. Přesně do takového státního dirigismu a nesvobody naše civilizace a jednotlivé západní národy bezhlavě směřují. Netušíc, že současná represivní a masivní pro-kontrolní opatření, která většina jednotlivců otevřeně podporuje, je do této tragické „cílové stanice“ bezpečně dovedou.
S trochou nadsázky můžeme říci, že bychom měli strávit svůj život zcela bezpečně pouze v pohodlí svých plně zabezpečených a obrněných domácností, rozhodně ne na silnici nebo na jiných podobně nebezpečných místech. Mohli bychom přijímat pouze plně kontrolovanou stravu ve státem kontrolovaných dávkách (abychom netrpěli obezitou, která je společensky nepřijatelná) a museli bychom zcela odbourat společensky nebezpečné zlozvyky, lidské požitky či také plození dětí bez státního povolení. Pak bychom byli téměř zcela bezpeční, nic by nás neohrožovalo. Měli bychom od státních institucí na veškeré své fungování jasná pravidla, kterými bychom se řídili. Byli bychom bezpeční, jednotní, zglaichšaltovaní a přirozeně šťastní. Nebo že by ne…?! Nechci žít ve svěrací kazajce, chci prožívat svůj život naplno i s riziky, která mě obklopují, s riziky, za které nenesu odpovědnost, s riziky, která mě mohou zásadně ovlivnit či změnit a já jim nebudu moci jakkoliv zabránit. Na silnici i kdekoliv jinde. Chci mít svobodu volby, která mi například i na silnici do značné míry chybí, aniž by tato svoboda nemohla být při vynaložení patřičného úsilí věcně i právně dosažitelná.
Podle mého, možná radikálního, avšak zcela přirozeného názoru, tak existuje „svaté“ právo občana bránit se všemi dostupnými prostředky státní represi a to i té, která má silnou oporu v zákoně. Pokud toto základní právo neuznáváme, řítíme se do horoucích pekel již dnes, neboť kvůli snaze řešit partikulární problémy (dokonce nesprávnou cestou v případě problémů na silnici) obětujeme právo člověka na individuální a svébytnou existenci, jeho vymezení vůči okolí, celku i státu. Popisovaná tendence je bohužel, díky přístupu většinové společnosti nejen v České republice, zdá se, do budoucna nezvratná. Proto je směřování ke slepé poslušnosti k uměle nastaveným pravidlům z hlediska společnosti tak nebezpečné. A to především nejen na silnici, na které se paradoxně denně jedná o konkrétní a maximálně cenné lidské životy.
