V nedělním diskusním pořadu České televize Otázky Václava Moravce jsme se dozvěděli geniální recept na řešení dluhové krize. Je jím evidentně další zadlužování (s předpokládanou ziskovou návratností), více regulace a více zdanění. Stát je prý schopen pomocí těchto nástrojů v mnoha oblastech hospodářského života fungovat efektivněji než soukromé subjekty. Autorem těchto absurdních bludů je laureát Nobelovy ceny za ekonomii prof. Stiglitz, zatvrzelý keynesiánec a propagátor státní angažovanosti a intervencí v ekonomice.
Musím se přiznat, že jsem dlouho nesledoval televizi s takovým vztekem, jaký mě potkal při konzumaci těchto zhovadilostí. Podporovat již dnes absolutně nezodpovědné vlády možností dalšího nekontrolovaného utrácení dluhových peněz, majíce přitom slepou důvěru, že peníze budou politiky tentokrát již lépe investovány, to vyžaduje opravdu silnou dávku pomatení. Evropští i američtí socialisté si z keynesovských základních principů vzali pouze jednu polovinu, tedy dluhové financování státních intervencí do ekonomiky. Ovšem i samotný Keynes tvrdil, že vytvořené dluhy je nutné v období konjunktury splácet. To se ale (primárně) levicovým politikům nehodí do krámu a protože za své činy nenesou odpovědnost, tuto „maličkost“ ignorují. Nutno bohužel poznamenat, že podstatná většina tzv. pravicových vlád se dnes pod tíhou rozpočtových hříchů svých předchůdců chová identicky nezodpovědně.
Připomeňme si pouze několik českých příkladů z posledních dní, které dokumentují takovéto „efektivní“ utrácení státních peněz:
130 mil. Kč za zrušený projekt hotelu v ÚVN Praha,
220 mil. Kč za zbytečnou propagaci evropských fondů,
1 mld. Kč dosavadně bezúčelných nákladů na projekt IZIP - elektronických zdravotních knížek.
Pokud zdůrazníme jednoznačný a desetiletími prověřený fakt, že stát nedokáže být efektivnějším a kvalifikovanějším hospodářem než jsou soukromé subjekty, Stiglitzovo relativně korektní konstatování možnosti méně úrokově nákladného státního zadlužování oproti soukromému sektoru je zcela bezcenné. Stát totiž dluhové prostředky nezužitkuje kvalitně, neboť ve své podstatě ani nemůže. Souvisejícím a zřejmě nejzásadnějším problémem takovéhoto přístupu je, že postupně stále více znevěrohodňuje dlužníka – stát a zvyšuje náklady financování veřejného dluhu. Dochází tak k roztáčení dluhové spirály, kterou nelze zastavit ničím jiným než bankrotem. Vývoj většiny vyspělých západních zemí je toho nezvratným důkazem.
Následná konstatování v pořadu, která si dovolím volně interpretovat, pouze doplnila již beztak zkratkovité základní myšlenky a můj úžas nad nimi:
1) „Více regulace je prý potřeba“ i přesto, že právě přeregulovanost je jedním z podstatných důvodů krize
2) „Euro dluhopisy jsou údajně dobrý a potřebný koncept“, i přesto, že dramaticky nivelizují či spíše smazávají odpovědnost konkrétních států za předlužení a podporují morální hazard vlád na úkor ostatních
3) Podle účastníků debaty „je daň z bankovních transakcí“, která ve výsledku prodraží služby pro běžné klienty, „vhodným nástrojem“. Proč nenechat zaplatit část nákladů krize tímto (opět) krátkozrakým způsobem. Vždyť nevadí, jaké negativní efekty to do budoucna přinese, „větší zdanění bohatých subjektů je přeci bez výhrady prospěšné“…
Státní angažovanost jednoduše nemůže přinášet pozitivní výsledky a to přinejmenším v dlouhodobějším horizontu, neboť státní intervence narušují tržní balanci a vytvářejí tak zásadní neefektivnosti. Každý kdo tyto koncepty propaguje či realizuje je fatálně nebezpečným pro veřejné finance, ekonomiku i celou společnost. Po hříchu je takových dnes většina…
