Do roku 1995 zemřelo na Balkáně v občanské válce, podle střídmých odhadů, kolem 250 tisíc lidí. Valná většina z nich ve válce na území Bosny a Hercegoviny. Při pozorování míry publicity, která byla věnována zákroku proti vůdci organizace Al-Káida, ve srovnání se současným zatčením bývalého generála bosensko-srbské armády, mě neopouští vztek.
Média se věnují těmto dvěma událostem zhruba vyrovnaně, ačkoliv reálná důležitost, či předpokládaná vina obou individuí, je nesrovnatelná. Je to však do jisté míry pochpitelné, naše média jsou podstatně ve vleku prozápadní politické propagandy, což se projevilo již v době spáchání útoku na tzv. „newyorská dvojčata“. Poslanecká sněmovna tehdy držela demonstrativní minuty ticha a já jsem jen s veškerou úctou k americkým obětem tohoto útoku přemýšlel, kdo držel minuty ticha za všechny ty oběti na Balkáně. Při útoku na WTC se jednalo bezprostředně o Američany a tak si celý spřízněný svět musel povinně „sednout na zadek“.
Před malou chvílí jsem přečetl článek kolegy Libora Dokoupila „Mladić, vrah nebo oběť?”, ve kterém souhlasím s tezemi o subjektivitě našeho posuzování a americké mediální propagandě. Tím ovšem popis mého souhlasu jednoznačně končí.
Při mém dlouhodobém studiu průběhu občanské války na Balkáně, jsem se postupně od presumce viny srbského národa obloukem dostal, přes jednotlivé poznatky také o zločinech chorvatské a muslimské politické reprezentace, armádních špiček či konkrétních vojenských jednotek, zpět k překvapivému zjištění o fatálních důsledcích srbské politky na Balkáně, která nejpodstatnější měrou nastartovala toto krveprolití. Samozřejmě za následného, podstatného a horlivého přispění zejména chorvatské a někdy i muslimské elity, které se hodilo “reagovat na srbské výzvy”. Překvapivé zjištění pro mě bylo, že většina fundovaných politilogů i historiků, včetně těch prosrbsky orientovaných, se shoduje na faktu, že srbská politická elita, zformovaná kolem Slobodana Miloševiće, má rozdhodující podíl na budování základů tohoto konfliktu a na jeho nastartování. Pokud tedy hovořím o srbském, chorvatském a “muslimském” národě a politickém vedení, míním tím samozřejmě politické elitiy v jednotlivých centrech (Bělehrad, Záhřeb, Sarajevo), nikoliv jejich většinou zapálené lokální vykonavatele (Karadžić, Mladić, Boban atd.).
Jednotlivé události obvykle nelze interpretovat zcela jednoznačně, černobíle. Z historických pramenů však poměrně jednoznačně vyplývá, že původní srbské (Miloševićovi) snahy o hegemonii nad celým jugoslávským územím (po smrti Tita), stejně tak jako snahy podstatné většiny reprezentantů jednotlivých federálních republik po samostatnosti, vyvovaly řetěz katastrofálních událostí. Shrňme to schématicky asi takto:
- dlouhotrvající a fatální mediální propaganda jednotlivých národů, zejména srbská a chorvatská
- přesvědčení srbského obyvatelstva mimo Srbsko, že jim ze strany ostatních etnik/entit hrozí po odtržení nebezpečí a z toho vyplývající vyzbrojování srbského obyvatelstva (viz budoucí území Srbské Krajiny v Chorvatsku v roce 1990 či přípravy na konflikt v Sarajevu od roku 1991 – v obou případech minimálně rok před samotným začátkem hlavních bojů)
- posílení již tak silně přítomných odstředivých tendencí jednotlivých republik
- první lokální střety
- otevřený boj o území, moc či o astronomické finanční zisky z válčení (paradoxně často opakované náboženství bylo jen velmi marginálním důvodem, používaným pro zfanatizování jednotlivců).
V článku demonstrované černobílé a silně zavádějící vnímání je nejen českému národu velmi blízké. Odvolávat se při své obhajobě generála Mladiće na někoho tak prosrbsky tendenčního, jako je Rajko Doleček, to mluví opravdu za vše... Ratko Mladić bude samozřejmě vždy absolutně účelově a falešně obhajovat sám sebe. Možná sám sebe již přesvědčil, že má čisté svědomí. Ignorovat 200 tisíc mrtvých, resp. svalovat vinu na jiné s odůvodněním, že “on pouze bránil srbský národ v Bosně”, popř. že “se žádné masové vyvražďování nedělo”, je laciné a nechutné. Zapomínají snad pánové Mladić, Doleček, Dokoupil a mnoho dalších například na srbské bombardování Sarajeva či Mostaru? Tam také, jako v Srebrenici, generál Mladič bránil Srby proti vojenské agresi vojáků převlečených za civilisty? Možná v malé míře a v omezeném počtu případů, nikoliv však všeobecně. Vždyť např. i v Sarajevu umírali rukou bosensko-srbské armády civilní Srbové, kteří se odmítli ze Sarajeva vystěhovat a byli tak označeni za zrádce. Teorie o vše-řídícím a rozhodujícím spiknutí Ameriky a zbytku západního světa proti ublíženým Srbům samozřejmě nemůže obstát, bez ohledu na přítomnou prozápadní mediální masáž, které jsme byli a stále jsme svědky. Zahraniční vlivy byly podstatné, v konkrétních případech možná i rozhodující, vývoj předválečných a válečných událostí však určovala zejména vnitřní politika.
Obecně nemohu souhlasit s teorií, která v článku ústy Mladiće zazněla, že muslimská entita nese podobnou či stejnou odpovědnost, jako zbývající dvě etnika v Bosně a Hercegovině. Jako podpůrný argument si dovolím nabídnout knihu Svetlany Broz (vnučka Tita) “Dobří lidé v dobách zla”, která demonstruje na několika nereprezentativních příbězích tezi, že muslimové v podstatě válku “odnesli” ze všech entit nejhůře. Logika je navíc neúprosná: Bosňáci (muslimové) měli nejméně motivace k parcelaci země či hegemonii nad celou Jugoslávií, chyběla jim samozřejmě také rozhodující vojenská pomoc, které se dostávalo bosenským Chorvatům ze Záhřebu a bosenským Srbům z Bělehradu (lidská a materiální pomoc muslimských zemí, často poskytována s pochybnými motivy, není v měřítcích srovnatelná). Obecně, nikoliv jen zmíněným pánům, bych tak doporučoval více studia zdrojů a méně jednostrannosti. Problém je natolik složitý, že téměř jakákoliv paušalizace je zavádějící. Jednotlivé události, faktory, mocenské struktury i celé národy se navzájem ovlivňovaly a prolínaly. Samozřejmě platí, že co autor, to názor, ale podobných mediálních naivit, jako je zmiňovaný článek, bychom snad mohli být ušetřeni…
Autor vystudoval finance a politologii na Vysoké škole ekonomické v Praze, diplomová práce se zabývala válkou v zemích bývalé Jugoslávie v letech 1991 - 1995
