Velitel Vyvadil, soudruzi Filip, Kováčik a další týpci jako např. A. B. Bartoš docílili pravého opaku toho, co chtěli. Nebudu jim za to děkovat, nezaslouží si to. Nebudu zastírat, že jsem se bál, abychom si jako členská země NATO neuřízli před celým světem ostudu tím, že se tu najde dostatek historicky nepoučených jedinců, kteří budou na projíždějící americké Strykery házet vajíčka, rajčata nebo snad i Molotovovy koktejly.
Kampaň těchto odpůrců NATO byla natolik slyšitelná, že člověk opravdu chvíli nevěděl, kde to vlastně žije. Naštěstí to všechno mělo opačný efekt.
Věřím, že řada zastánců euroatlatntické aliance a našeho členství v ní by za normálních okolností průjezdu americké vojenské kolony nevěnovala žádnou velkou pozornost. Brala by to jako něco normálního, co se běžně děje a bude dít, a není třeba se kvůli tomu vzrušovat. Ani já jsem nepokládal za nutné vyjadřovat svůj souhlas veřejně.
Ale právě pod hrozbou mezinárodní ostudy se velká část rozumných lidí zmobilizovala a řekla si, že když tam půjdou protestovat bolševici, musíme jít také, abychom ukázali, že je nás víc. Novináři i samotní američtí vojáci po prvním dnu potvrzovali, že takovéto masivní a vřelé souhlasné přijetí na své cestě z Pobaltí v žádné zemi dosud nezažili.
Vlastně je dobře, že se našlo i pár odpůrců, protože demokracie není nikdy 100% shoda. Ale ještě lepší je, že jsme obavy amerických vojáků z problematického přijetí hned první den jednoznačně rozptýlili. A to nás ještě čeká Praha, kterou si se svou rodinou nenechám ujít.
Vlastně bych malý dík bolševikům přece jen poslat mohl. Kdyby nebylo toho jejich humbuku kolem, asi by mě nenapadlo vzít děti na prohlídku americké bojové techniky do Ruzyně. Ale v úterý jdeme.
Dragounská jízda plní svůj účel. Ukazuje se, že drtivá většina Čechů podporuje naše členství v NATO a je na ně hrdá.
